Budujete s partnerem společný sen? Během život však měníme názory a priority. Martina toužila vybudovat s Markem malou farmu. Hromada nových povinností ji už ale začíná ubíjet. Sen se jí pomalu mění v kouli na noze...

Sen se může změnit v noční můru nejen zapříčiněním zvenku, ale i prostou změnou názorů a priorit. Některá rozhodnutí se však berou zpět jen velmi těžko. Přečtěte si příběh Martiny, která neví, jestli si zvolila správnou cestu.

Martina přestává zvládat společný sen

1

Během dospívání jsem měla velké problémy s vlastní identitou. Plácala jsem se v depresích, extrémně nízkém sebevědomí, koketovala s bulimií a sebepoškozováním. A byť jsem na sobě hodně pracovala, část těchto problémů jsem si přenesla i do dospělosti. Ačkoli jsem dostudovala školu a našla si uspokojivou práci, pořád jsem nevěděla, kam směřuji, co si mám počít se životem.

Vše se změnilo, když jsem potkala Marka. Na jeho popud jsem začala pravidelně chodit k psycholožce, která mi pomohla s nalezením alespoň částečného sebevědomí. Konečně jsem si našla i nějaké koníčky (do té doby jsem nevěřila, že bych v něčem mohla být byť jen trošku dobrá).

Společně jsme podnikali spousty výletů, a protože máme oba rádi zvířata, jezdili jsme často na různé ekofarmy a minizoo. Vždy se nám tam děsně líbilo a nechtělo se nám zpátky do hlučného špinavého města.

A tak nám oběma pozvolna začala v hlavě vyvstávat myšlenka na odchod z města a založení vlastní kozí farmy. Malovali jsme si, jak to bude nádherné mezi všemi těmi zvířaty, jak bude báječné žít daleko od města v lůnu přírody.

A snili jsme tak intenzivně, až jsme se rozhodli vše realizovat. Vzali jsme si hypotéku a koupili malou polorozbořenou usedlost daleko od civilizace, nakoupili spousty zvířat a začali žít svůj sen.

Jsou to už tři roky, co takhle žijeme, mezitím jsme se stihli i vzít a teď se snažíme o miminko. Jenže já naráz nevím, jestli jsme se rozhodli správně.

Tenhle způsob života je daleko složitější, než jsme si kdy mysleli. Pracuje se zkrátka pořád, bez jediné chvilky odpočinku, víkend, nevíkend, svátek, nesvátek. Navíc mám pocit, že jsem na všechno sama. Manžel se snaží, jak může, ale výroba sýrů nás neuživí, proto musí dojíždět za prací a já tak všechno kolem zvířat i domácnosti musím zvládat sama. Byť bych si miminko moc přála, vůbec si nedovedu představit, jak bych to všechno ustála, kde bych na to vzala čas a také sílu.

Jsem ze všeho už děsně utahaná a vyčerpaná, ale copak můžu odjet na dovolenou? Kdo by se nám postaral o zvířata? A hlavně, nebudeme-li vyrábět sýry a prodávat vajíčka, nebude na splácení hypotéky.

Náš zvěřinec mám moc ráda, nemyslete si. Stejně tak zbožňuji náš domeček i blízký les, ale čím dál tím víc vzpomínám, jaká pohoda to byla ve městě. Člověk přišel z práce, uvařil večeři a pak měl celý večer čas pro sebe...

Bojím se, že to pomalu všechno začínám chtít vrátit do starých kolejí. Ještě nejsem nijak rozhodnutá, zatím jenom zvažuji všechny naše možnosti, ale pokud se skutečně definitivně rozhodnu nynějšího života vzdát, jak to jen řeknu Markovi? Byl to náš společný sen, jak mu jen říct, že už takhle žít nechci, že to byla chyba? On je tady tak šťastný, miluje farmu a všechno, co s tím souvisí. Co když už je pro něj tohle důležitější než já? Nebo bude s tou změnou souhlasit jen kvůli mně a celý život mi to pak bude mimoděk vyčítat?

Co když ho svým rozhodnutím nadobro ztratím?

Potřebovala bych si o všem promluvit se svou psycholožkou, ale ta je stovky kilometrů daleko a já si připadám na takové rozhodnutí strašně sama, slabá a bezradná.

Kéž by se to tak všechno dalo vzít zpátky.

Martina

Přečtěte si...

Reklama