Nevím, jestli mi někdo může pomoci. Rozhodla jsem se napsat vám svůj příběh a doufám, že třeba pomůžu já některé jiné ženě, která je v situaci, kdy neví, zda to, co se děje v jejím manželství, je či není normální.

Vdávala jsem se  v pětadvaceti letech. Můj manžel je o šest let starší. Brzy po svatbě se nám narodily dvě děti, kterým je teď 9 a 12 let.

Zpočátku bylo naše manželství spokojená a řekla bych, že i šťastné. Občas sice proběhly nějaké drobné rozmíšky, ale to se děje všude. Můj muž je sice patří k trochu prchlivější povaze, ale vždycky se dokázal rychle uklidnit.

Před dvěma lety ztratil práci. Velmi těžce to nesl. Chápu to, pro muže je ztráta zaměstnání určitě velká rána. Manžel tedy zůstal doma a nějakou dobu na tom byl psychicky dost špatně. Brala jsem na něho ohled, říkala jsem si, že se potřebuje nějak vzpamatovat a že si určitě najde novou práci.

Jenže čas ubíhal a z jeho strany jsem nepozorovala žádnou iniciativu. Můj plat je sice dost slušný, ale na uživení rodiny nestačí. V podstatě živoříme.

To samo o sobě je dost těžké, ale jako by to nestačilo, před rokem se k tomu přidal ještě manžel. Začal se chovat nesnesitelně.

Přiznám se, že nejdřív jsem to moc nevnímala. On i předtím občas vybuchnul, takže mě jeho střídání nálad nijak nevyvádělo z míry.

Časem jsem ale zjistila, že je něco hodně špatně. Sekýroval mě hrozně. Za všechno. Co mám na sobě, jak vařím, jak vychovávám děti, jak špatně uklízím. Najednou jsem zjistila, že se můj život skládá z toho, abych se mu zavděčila. Abych udělala vždycky všechno tak, aby on byl spokojený. Jenže to se mi nemohlo podařit. On si vždycky něco našel.

Celé dny je doma, nic nedělá. Neuklidí, nepomůže dětem s úkoly, nenakoupí. Jen si hraje hry na PC a celé dopoledne většinou prospí.

A já lítám jako hadr na holi. Vstávám ráno před šestou, pak práce, nákup, domů, uklidit, uvařit, věnovat se dětem. Však to znáte.

 

A najednou jsem si uvědomila, že tak, jak žiju, je strašné. Že to nemám zapotřebí, nechat se takhle ponižovat od chlapa, který není schopný si za dva roky najít práci a umí mě jen sekýrovat.

Snažila jsem se s ním promluvit, ale on jakoby vůbec neposlouchal, co mu říkám. Tvrdí, že žádná práce není a že jen tak něco dělat on nebude. A tím končí každý rozhovor.

A tak jsem na jaře udělala zásadní věc. Řekla jsem mu, že jestli se okamžitě z jeho strany nezačne dít něco k lepšímu, tak podám žádost o rozvod.

 

A to jsem asi neměla dělat, protože začalo peklo. Jeho agrese vůči mě se mnohonásobně zhoršila. Bohužel, došlo i na rány. Bije mě několikrát týdně. Za cokoli. Vždycky si něco najde. Bojím se ho. Naštěstí jsou děti teď na prázdninách, takže to nevidí, ale pro mě je to strašné. Mám strach jít domů, mám strach cokoli říct. Vyhrožuje mi, že jestli skutečně podám žádost o rozvod, že je mu všechno jedno a zabije mě. Já vím, třeba si řeknete, že to on jen tak říká, ale já mám opravdu strach. Když se rozběsní, je to děsný. Nejhorší je, že jsem nucena s ním i spát. Když odmítnu, prostě mě znásilní. Slovo Policie jsem před ním řekla jen jednou. A pak jsem týden chodila s modřinou na oku.

 

Jsem na dně. Chtěla bych se někam odstěhovat, ale nemám kam. Rodiče mi již zemřeli. Je tu ještě varianta azylového domu, ale tu zatím odkládám. Nedovedu si představit, že bych tam přivedla děti.

Chtěla jsem se z toho všeho jen vypsat. A varovat ostatní, které třeba pozorují na svém partnerovi příznaky agrese. Utíkejte, dokud je čas, dokud to nepřeroste někam, odkud je ten únik už hodně komplikovaný.

Reklama