Reklama

Paní Jana (46) si žila na vysoké noze. Měla luxusní byt i auto, záviděníhodnou kariéru, mohla si dovolit utrácet za značkové oblečení z poslední kolekce, byla zvaná na VIP večírky s nákladnými rauty a nikdy ani na moment ji nenapadlo, že by se cokoliv v jejím životě mohlo změnit...

ucetni

„Znáte ten typ ženské: Ve vlasech tři odstíny melíru, na sobě kabát za dvacet tisíc, v ruce Vuittonku, a když se při odchodu z kanceláře srazí u výtahu s uklízečkou, ani jí neodpoví na pozdrav, natož aby oplatila úsměv. Tak to jsem byla já,“ začíná vyprávět svůj příběh paní Jana B. z Prahy, která ještě před třemi lety ve velké mezinárodní společnosti zastávala významný post marketingové manažerky. „Pravdou je, že jsem si to místo zasloužila. A než jsem se na něj dostala, hodně jsem dřela. Horší bylo, co to se mnou udělalo jako s člověkem. Začal mi být lhostejný život ostatních. Když jsem viděla nebo četla zprávy o lidech, kteří marně hledali práci, nudilo mě to. Připadalo mi, že se mně nic takového netýká a ani nikdy týkat nebude,“ vzpomíná Jana. Svůj manažerský plat utrácela, jak dnes přiznává, bezhlavě a mnohdy za naprosté zbytečnosti. Drahé parfémy, kabelky, boty i kosmetika byly naprosto pravidelnými výdaji. Pochopitelně čím luxusnější, tím lepší. Nábytek na míru? Zrcadlo do koupelny za třicet tisíc? No jasně! A co soukromý život? „Děti nemám. Na to nebyl čas. A vlastně ani chuť. Připadalo mi, že by mě příliš brzdily a omezovaly. Vlastně ani nebylo s kým si je pořídit. Když si na to dneska vzpomenu, žila jsem vlastně jen prací. Nic jiného mě nezajímalo. Ve volném čase jsem se probírala módními magazíny a pak vyrážela na „lov“ do obchodů. Taky jsem pravidelně chodila do kosmetických salonů a docela často jsem z pracovních důvodů navštěvovala různé recepce a party, kde se navazovaly užitečné kontakty. Brala jsem to ale jako povinnost. Žádná velká přátelství jsem nepěstovala. Vystačila jsem si sama. Taky jsem trpěla utkvělou představou, že když se se mnou někdo snaží blíže spřátelit, je to proto, že po mně pak bude něco chtít. A že bych někdy mohla potřebovat někoho já? Tak to mě nikdy ani nenapadlo. Nechápu, co jsem si myslela, že bude třeba za dvacet, třicet let. Pořád jsem měla za to, že jsem mladá a že je na všechno dost času...“

O svém vztahu s tehdejším přítelem paní Jana mluví jen velmi nerada. „Byl to sice dlouholetý, ale velmi volný svazek. Vlastně jsme spolu ani nebydleli. On nechtěl a mně to nijak zvlášť nevadilo.“ Přesto Jana přiznává, že v těžkých chvílích doufala v přítelovu oporu. Ta ale nepřišla.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe: Výpověď

„Ještě nikdy v životě mě nikdy nikdo z práce nevyhodil. Vždycky jsem šla nahoru, krůček po krůčku... Jenže jednou si mě zavolali. Majitelé firmy. Chvíli mi mazali med kolem pusy, jak moc si váží mé dlouholeté práce i výsledků, a pak to přišlo. Černé na bílém. Výpověď. Na mé místo přijali snaživější, o patnáct let mladší a podle všeho i mnohem ambicióznější kolegyni, která do té doby pracovala pode mnou. Jako bych se v ní viděla před dvaceti lety. Rádi by mi prý ve firmě nabídli jiné místo, které by vyhovovalo mým vysokým profesním kvalitám, ale ekonomická krize jim to bohužel neumožňuje a je potřeba přistoupit k úsporným opatřením. Nepochybují prý ani na okamžik o tom, že budu mít spoustu jiných nabídek.“ Nepochybovala ani paní Jana. O pár týdnů později si sbalila věci a s pěti platy odstupného za sebou hrdě zabouchla dveře kanceláře. Jenže nabídky nepřicházely. Prvních pár týdnů si s tím Jana nelámala hlavu a užívala si pracovní svobody. „Dokonce jsem si dopřála drahou dovolenou! Říkala jsem si, že mám nárok si chvíli odpočinout.“
Po dvou měsících byla Jana stále bez práce i bez nabídek. Začala obvolávat známé z branže a vyptávat se. „Všude tvrdili, že je situace špatná, že nové lidi nepřijímají, přitom jsem v některých případech věděla, že tam volné místo je. Začala jsem o tom přemýšlet a došlo mi, že jsem byla nesnesitelná. Uvědomila jsem si, že jsem byla takříkajíc „odejita“ kvůli své aroganci. Věděla jsem, že jsem neoblíbená, a co se o mně říká, ale já jsem si na té své tvrdé image zakládala,“ přiznává dnes Jana. „To byl taky kámen úrazu. Všude v mém oboru mě znali a ti, co mě neznali osobně, o mně alespoň slyšeli. Bylo mi jasné, proč mě nikde nechtějí. Pár dobráků se mi sice snažilo pomoct, ale neúspěšně.“ Pět měsíců od výpovědi byla Jana stále bez práce. Peníze pomalu docházely a ona začala přemýšlet, co dál. „Najednou jsem zjistila, že když svou manikérku neuvidím každých čtrnáct dní, svět se nezboří. Postupem času jsem se „rozloučila“ i s kadeřnicí a místo drahé kosmetiky jsem začala nakupovat krémy v drogérii. A tak to šlo se vším. Od svých pětadvaceti let, kdy jsem ze svého rodného města přijela do Prahy a získala svou první práci, jsem se učila znovu šetřit. Přemýšlet, než otevřu peněženku,“ popisuje Jana krušné chvíle. „Bylo zajímavé, jak se projevili někteří mí pseudopřátelé. Najednou neměli čas ani na to, aby zavolali a zeptali se, jak se mám. Bylo jasné, že jsem pro ně byla mimo hru, odpadlík, se kterým už je zbytečné ztrácet čas.“

Začala jsem závidět i prodavačkám

Uběhlo téměř půl roku a práce se pořád nerýsovala. „Nedávala jsem to na sobě znát, ale začala jsem z toho být opravdu zoufalá. Občas jsem se dokonce přistihla, jak práci závidím i obyčejným prodavačkám. Rozesílala jsem životopisy, ale pořád nic. Začala jsem se pochopitelně hlásit i na podřadná místa. Uvědomila jsem si totiž, ač nerada, že jsem už trochu věkově za zenitem. Ano, byla jsem stará. Začala jsem dokonce přemýšlet o sebevraždě... Naštěstí zasáhl osud. Jednoho dne se ozval telefon s pozváním na pohovor. Šlo o pozici řadové účetní v malé firmě. Ředitel byl velmi sympatický pán. Ptal se, proč se někdo s mou kvalifikací a zkušenostmi hlásí na takové místo. Už jsem nic nepředstírala a řekla mu pravdu. Ještě ten den jsme si plácli, a když jsem odcházela, málem jsem skákala radostí. Později kupodivu přišly další možnosti, ale já už jsem u své nynější firmy zůstala. Nikdy svému nadřízenému nepřestanu být vděčná za to, že mi dal šanci. Nemám žádný závratný plat. Auto jsem prodala a do práce jezdím metrem, ale jsem šťastná a snažím se vycházet s lidmi, co nejlépe to jde. Poučila jsem se, i když... občas stejně zaslechnu, jak mě kolegyně pomlouvají kvůli mé „falešné“ kabelce PRADA...“