Coby čtyřletá holčička jsem prahla být princeznou. Omotávala jsem se do záclon a babiččiných leských županů, své stejně staré sestřenici, která měla krátké vlasy, jsem přisoudila úlohu prince a vůbec mi nevadilo, že princezny nemívají nadváhu (coby holčička jsem měla tvar koule) a že chodívají ladně a nefuní do schodů.
 
Během školní docházky došlo k obratu. Kdo se narodil za totáče, jistě pamatuje ty každoroční formuláře, do kterých jsme museli psát, čím chceme být. To už jsem věděla, že kariéra princezny pro mne nebude ta pravá a provedla jsem obrat o 360 stupňů.

Od třetí až do sedmé třídy jsem (dle soušky učitelky velmi zarytě) trvala na jednom a tom samém - budu zpěvačkou. Marně mě souška učitelka přesvěčovala, že to není reálné. Marně rodičům na třídních schůzkách tloukla do hlavy, že mi mají domluvit. Marně si je v sedmé třídě pozvala, aby jim sdělila, že jejich dcera asi lehce zastydla ve vývinu a že být zpěvačkou není řádné zaměstnání v socialistické společnosti a že se řítím do neštěstí.
 
Teprve v osmé třídě mi docvaklo, že když mám něco říct na veřejnosti, klepou se mi ruce a kolena tak strašlivě, že se rozkomíhá celé tělo a vypadám přitom jako mentálně postižená. A došlo mi, že se zpěvem na veřejnosti to zjevně nebude tak horké. Kámen úrazu byl v tom, že jsem za nic na světě nemohla přijít na to, co jiného bych mohla dělat, když jsem se od malička viděla s mikrofonem v ruce. Problém bryskně vyřešila maminka: "Půjdeš na ekonomickou školu a bude z tebe sekretářka, ty jenom vařej kafe."

Maminka to jistě myslela dobře, ale když se dneska ohlédnu za sebe v kanceláři a podívám se na naši asistentku ředitele, jak kmitá a nemá čas uvařit si kafe ani pro sebe (a málem ani čas jít se vyčurat)....škoda mluvit. Ale to maminka tenkrát nemohla tušit.
 
A tak jsem vystudovala ekonomickou školu a - protože do mne maminka hučela - zvládla jsem i nějaký ten cizí jazyk navíc. Po kariéře referentky v podniku zahraničního obchodu a cestovní kanceláři jsem skončila u překladů z cizích jazyků.
 
A, světe, div se - ve svých 35 letech jsem poprvé stoupla na pódium s mikrofonem a dodnes z něj ještě neslezla (s výjimkami těch chvil, které trávím v práci překládáním). 
 
Takže už mi chybí jen ta princezna. Ale jen co bude první maškarní ples, máte mě tam :-)
 
Kadla

Zdravím, Kadlo, doufám, že se koncert vyvedl. A jestli vy ostatní si chcete o Kadle přečíst víc, klikněte SEM :).
Reklama