„Mám možnost jet na měsíc do Německa, myslíš, že to tu sama zvládneš“? zeptal se u večeře manžel. „Jistě, nejsem přece žádný béčko,“ směju se. Fantazie mi začíná kreslit večery u volného PC, trvale uklizený dům bez ponožek na zemi, bez talířků se zbytky jídla a bez špinavých skleniček odložených nahoře na šatní skříni. Budu si v klidu popíjet svařák a mlsat čokoládu… nebo se raději pustím do cvičení, rádoby dobrot v podobě dušené zeleniny a do pleťových masek? No uvidíme, každopádně si to pořádně užiju.

 

„Ó nééé,“ koukám ráno na své auto. Má vypuštěnou pneumatiku. Jet s tím nemůžu, mohla bych si zničit ráfek. Aspoň tak mi to vysvětloval manžel před třemi lety, když jsem píchla a pokračovala v jízdě další tři kilometry. Ti chlapi nadělají…

Sedám do druhého, tzv. pracovního vozu a odjíždím do kanceláře. Snažím se nevnímat zatuchlý puch z mokrých věcí a bláto nejen na zemi. Rozára, jak autu říkáme, je sice škaredá, ale spolehlivá. Cestu mi zpříjemňuje pavouk, který kouká z díry po rádiu.

 

Večer přijíždím a mám štěstí. Soused, který se v autech vyzná, právě stojí u brány. „Jó, nech mi tam klíčky, zítra na to mrknu!“ Uplynuly další tři dny a nemrknul, asi zapomněl. Ale už jsem se s blátem a pavoukem Ferdou sžila.

 

„Potřebuju půjčit příklepovku,“ volá táta. „Příklepovku, jasně.“ To bude asi vrtačka. „Jakou má barvu?“ Podle barvy ji určitě poznám. „Já nevím, nějakou tmavou, je taková větší." „Hlavně nenos aku-vrtačku,“ upozorňuje. Otvírám dveře dílny a s děsem v očích je rychle zavírám. Vrtačky máme čtyři a tmavé jsou všechny. Po dlouhém přemýšlení vybírám jednu, bohužel je v ní místo vrtáku cosi, co připomíná kvedlačku. Oddělat to nejde. No nevadí, hodím to do velké tašky a táta si s tím poradí.

 

Slíbila jsem, že Rozáru odvezu do servisu. Ovšem to by muselo moje auto jezdit. Zoufale chodím kolem svého vozu a přemýšlím, co s pneumatikou. No nic, aspoň si popojedu a přišroubuji čalounění na dveřích. Než manžel odjel, narychlo spravoval zámek a nestihl čalounění vrátit na původní místo.

 

Chro chro chro, zachrochtá auto při pokusu nastartovat. Baterka! Vztekle kopu do pneumatiky. „Ty primadono rozmazlená náladová!“ Však já tě roztlačím, počkej. Stačí jen kousek přes ten malý hrbolek a pak už je to z kopečka. Zařadím dvojku a ty nastartuješ! Hlavně nesmím zapomenout otočit klíček v zapalování jako na dovolené na Slovensku. Chlapi mě tlačili dokolečka po parkovišti tak dlouho, až to manželovi bylo divné. Myslela jsem, že mě zabije, nevím proč. Prý si připadal jako debil.

 

Héj rup, kývu autem. Nic. Je těžší, než jsem myslela. Vztek už pominul a já jsem unavená. Vzdávám to, beru šroubovák s vyměnitelnými nástavci (mají to ti chlapi ale vychytané) a pouštím se do čalounění. „Co to tam děláte?“ volá na mě přes plot starší soused. Je s podivem, že mě v komisňákách a vaťáku vůbec poznal. Kouzlím na tváři úsměv, právě přišla moje chvíle. „Ále, šroubuju čalounění. Mám s tím jen problémy,“ vykládám, co všechno mému autu chybí. Za pár minut je baterka na nabíječce, v autě je sousedova náhradní a sousedův syn opravuje pneumatiku. Mám chuť zpívat.

 

Chystám se žehlit. Konečně se dostanu  k  filmu se slibným názvem Záhady Egypta. Počítač roztáčí DVD, ale zvuk nikde. Ještěže máme v PC dva operační systémy. Spouštím druhý a pokouším se rozjet DVD. Pohyby na monitoru jsou sice trhané, ale třeba to nebude tak hrozné. Po pěti minutách utrpení se rozhodnu přeinstalovat grafickou kartu. Jasně, všechny soubory s názvem „blabla“ přepsat, co to je za otázky. Po restartu zjišťuji, že místo Windows XP Professional mám pouze černou obrazovku. No však ten film nutně vidět nemusím, konstatuji a nalévám si velkého panáka. 

 

„Víš, tohle není příklepovka,“ špatně skrývá zklamání  táta. Lehce odšroubuje kvedlačku záhadným udělátkem, takže si vrtačku a příslušenství můžu složit do elegantního kufříku. „Přijedu v sobotu za tebou,“ zkonstatuje, neboť je mu jasné, že jinak se vrtačky nedočká.

 

V noci mě budí šramot. Přitáhnu peřinu k bradě a naslouchám. Nějaké zvíře mi chodí po kuchyni! Vzpomínám na kunu, která u nás bydlela zjara. Že by její kamarádka? „Hryz hryz,“ ozývá se za zdí. Otočím se ke zdi a zkouším usnout. Hlavně, že to není medvěd, kuně koupím otrávené žrádlo a bude to. Alespoň nějaké ženské řešení ve světě  plném šroubů, vrtaček, vybitých baterek a grafických karet.

 

Než usnu, přemýšlím, jestli mi z těch starostí nenaroste pinďour. Zatím tam není, ale kdo ví. Do manželova návratu zbývají ještě dlouhé tři týdny.

 

 

Chuanita


Milá Chuanito,
díky za skvělý příběh slaměné vdovy... a narostl, nebo už se manžel vrátil?
Reklama