V ruce svírám malé řemínkové hodinky. Kolem mě se batolí naše starší dcerka. Těch několik minut se mi zdá jako hodina. S napětím očekávám, co se objeví na malém bílém kousku papírku. A, už? Je to tak! Na těhotenském testu se pomalu rýsuje druhá čárka. Nemohu tomu uvěřit, do očí se mi hrnou slzy štěstí. Čekáme další miminko. Nevydržím déle čekat. Běžím do ložnice a šeptám tu krásnou novinu mému stále ještě tiše spícímu manželovi. Zpráva ho potěšila. V zápětí ho však opět přemáhá únava a on znovu s úsměvem usíná. Takové jsou naše první vzpomínky na očekávání našeho druhého děťátka.

Je tu 8. týden. Těhotenství je potvrzeno lékařem. Dostavují se i první nevolnosti. Bývají celodenní. Zároveň přichází i veliká únava. Snažím se více odpočívat, ale s naší aktivní a nespavou starší dcerkou to většinou bývá ‚,mission impossible“.

O několik týdnů později začíná být bříško patrné. Mám z toho obrovskou radost a začínám vytahovat první kousky těhotenského oblečení. Svoje běžné oblečení naopak ukládám hodně hluboko do skříně. Ještě dlouho nebude potřeba. Jsou tu Vánoční svátky, scházíme se s rodinou a novinku postupně oznamujeme jak rodině, tak všem našim blízkým. Nevolnosti neustávají. Nevadí, věřím, že bude zase dobře.

A, konečně! Je tu 20. týden. Těhotenství se přehouplo do druhé poloviny. Nevolnosti pomalu ustupují. Energie se opět vrací. Je tu ta nejkrásnější část. Přiznám se, že po krušných začátcích bych teď nejraději spořádala úplně všechno. Bříško je už dost velké na to, aby ho vnímala naše starší holčička. Začíná chápat, že se něco děje. Miminko je teď jen její, a ani tatínka k němu nechce pustit. V tomto týdnu jsme objednaní na druhý větší ultrazvuk. Paní doktorka potvrzuje další holčičku. Začínám vytahovat dětské oblečení. Začínáme přemýšlet, jak byt přizpůsobíme potřebám nás všech. Radujeme se, plánujeme.
Od poloviny to neskutečně rychle utíká. Venku je krásně. Celá dopoledne trávíme tam. Na chystání a přípravy nezbývá moc času. Bříško se zvětšuje. Miminko je stále neuvěřitelně aktivní. Uf, asi to bude další nespavec. No, máme se na co těšit. Přicházejí první bolestiví poslíčci, začínají bolesti zad, noční křeče lýtek.

Červen. Poslední měsíc do termínu porodu. Bříško se stále zvětšuje. Ačkoliv jsem přibrala tak akorát, začínám si připadat jako chodící meloun, tank, či obrovská loď. Ale cítím, že je to tak správně. Kdo by se pak na porod těšil? Oprašujeme kočárek a autosedačku. Dál přesouváme věci. V ložnici teď budeme čtyři, proto jí máme v plánu přesunout, abychom se vešli. Manžel v tom všem úspěšně dodělává státnice.

Adélka se nám nakonec narodila o dva týdny dříve. Porod byl bez komplikací. A díky manželovi a pomoci celé rodiny, se během těch pár dní, co jsme byly v porodnici, dodělala i ložnice a my přijely do připraveného. A jedno vím určitě, nikdy bych neměnila. Teď tu sedím, píšu a mám takovou nostalgickou náladu. Za pár týdnů nás totiž bude pět. No, holky potřebují ještě nějakého toho ochránce.

Reklama