Když se řekne charita, tak se mi zvednou vlasy hrůzou na hlavě, nebo mám úplně znechucenou náladu.

Proč? Že bych byla takový nelida, a nechtěla nikomu pomoci s heslem „Nikomu nic, sám mám málo“ na rtech? Vyděsili jste se? Nezapadá vám můj příspěvek do poklidné štědré vánoční nálady? Potom vám musím říct proč.

Bydlím v jednom moravském (dříve okresním) městě a máme tu takovou spoluobčanku - paní, která se charitou zabývá (nebo aspoň se snaží tento dojem vyvolat). Nevím, zda za svou práci má zaplaceno, či ji vykonává jako dobrovolník, ani zda je někde organizovaná. Její práce spočívá v tom, že obchází město a nabízí nějaký časopis, takovým způsobem, který se vám opravdu vryje do paměti.

Nejraději stojí na naší malé pěší zóně, nebo na hlavní ulici směrem na vlakové nádraží. Většinou přiskočí k vyhlédnuté oběti a vykřikne: „Přispějte na postižené děti!!!!!“. Pokud nepřispějete, můžete se dočkat nadávek, v lepším případě citového vydírání. Na jednu moji odpověď: „Ne, děkuji“ (nic slušnějšího si nedokážu opravdu představit) se na mě valil asi dvouminutový vodopád lkaní nad tím, jak jsem bezohledná.

Tím to ale nekončí, když se vracíte domů, na 80 % vás osloví znovu, a opět chce příspěvek. Jednou se mi stalo, že jsem jela k lékaři do vedlejšího města, a paní jsem byla oslovena i tam, tedy celkem třikrát za jeden den, asi se přesunuje. A že bych já, středoškolská učitelka, někdo, kdo má být vzorem pro dospívající, byla opravdu tak necitelná? Ne, to snad ani ne. Pomáhala jsem svým studentům uspořádat sbírku po onkologicky nemocné děti pro sdružení Krtek. Bylo s tím dost práce, kasičky musí být zapečetěné, musí u toho být víc lidí, peníze může předat jen dospělý, povolení... atd. Kdo to někdy dělal, ví, o čem mluvím. Pak nám došel děkovný dopis od sdružení nebo nadace Krtek, z čehož měli studenti radost, a myslím, že je to povzbudilo i do budoucna.

Další věc, co dělám je, že si kupuji kartičky na dárky, vyrobené postiženými lidmi. Myslím, že tím podle svých možností přispívám i finančně. Ještě jsem se setkala s jednou formou charity. Jedna moje kolegyně se mi svěřila, že když z manželem zjistili, že nemohou mít další děti, tak si adoptovali dítě na dálku. Posílají jí příspěvky a holčička, teď už dívka, jim posílá dopisy, kde je informuje o tom, jak pokračuje ve studiu, nebo ji někdo vyfotografuje. Mají z toho radost a já si myslím, že je velmi důležité vědět, komu pomáhám, a mít vlastně nějakou zpětnou vazbu.

Myslím si, že do charity by člověk neměl být nucen ať přímo, jak se stalo a často stává mně, nebo nepřímo nějakým tlakem okolí. Protože pokud tak člověk neučiní z vlastní rozvahy, nemá to ten náležitý efekt, který je v tom dobrém pocitu toho, kdo dává. A jak bych tento příspěvek ukončila? Tím, že jsem spíš člověk, který pomůže, když je to třeba, a o tom kdy, komu, a jak pomůže si určuje sám.

Přeji hezké Vánoce:-)

Barkl2


Také přejeme hezké Vánoce a děkujeme za nádherný příspěvek :). Nemůžu, než s ním souhlasit!

Máte také zkušenosti s podobnými lovci příspěvků"? Nebo naopak s charitou v tom dobrém slova smyslu? Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz!

Reklama