Reklama

uNapřed jsem se pro vás vydala jen zjišťovat, v jakém stavu, množství a na kterých místech v Praze najdete veřejné toalety.

Nakonec jsem ale přišla na to, že na některé nelze bezpečně ani vlézt.

To vás asi nepřekvapí.

Za jedněmi dveřmi s nápisem WC jsem ale našla ženu, která šla z baletního kostýmu rovnou do kostýmu hajzlbáby…

I vedle mušlí je stále dámou

Drobná, stará paní v brýlích a s milým úsměvem se nenápadně choulí na dřevění židličce.

Před sebou pečlivě natrhané kousky toaletního papíru a sáček s mincemi.

Skrz prosklenou stěnu obhospodařuje pánské i dámské toalety.

Každého slušně pozdraví a za drobný peníz podá příslušnou dávku papíru.

Působí kultivovaně a decentně.

Na mou otázku, zdali si mohu vyfotit její pracoviště, se šibalsky pousměje.

„No, panenko, to si prosím klidně poslužte, ale stejně se domnívám, že jsou poněkud poetičtější místa, která by vyzdobila vaši sbírku fotografií z hlavního města.“ Přišlo mi to moc hezky řečené a pobavila mě.

Vysvětluji, že jsem redaktorka, že se chystám psát článek a ptám se, jestli by ji neobtěžoval malý rozhovor.

Smála se. Opravdu jsem tuhle paní zřejmě dobře pobavila.

„Tak teda novináři za mnou tady skutečně ještě nebyli, když nepočítám ty, kteří tu přijdou cosi odložit,“ pobavila na oplátku ona mě.

A nejen pobavila. Její životní příběh mě navíc ještě dílem ohromil a v některých místech i upřímně dojal.

I na místě, jakým jsou veřejné záchodky, působí tato žena jako dáma. A ona dámou je.

Na jednoho člověka až hodně

uNarodila se v pohraničí jako sedmé dítě svých rodičů. Tatínek měl malé políčko a vedle drobného hospodaření podrážel boty.

Maminka byla v domácnosti. Na vlastní přání odchází ke strýci do Prahy s velkou touhou stát se tanečnicí.

„Tančila jsem pořád a ráda. Ve škole, v chlévě, v kuchyni. Moje maminka, nejhodnější žena pod sluncem, si brzy všimla, že na venkově okolo pole a rozšlapaných bot mi zřejmě dobře nebude. Měla bratra v Praze a požádala ho, aby se o mě postaral.

Nikdy nezapomenu, když jsme se loučily na nádraží, když mi přála hodně štěstí, když říkala, že si je jistá, že o mně svět ještě uslyší. Už nikdy jsem ji od té doby neviděla.

Maminka zemřela půl roku poté, co jsem odešla za štěstím,“ začíná své vyprávění paní Emanuela Nedomanská, narozená v roce 1923.

„Strýc byl dobrý člověk a jeho paní také. Žila jsem na pražském Janáčkově nábřeží v domě, který patřil strýcovu bratrovi. Měla jsem na starosti vedle hudební a umělecké školy také jejich malého synka, který byl mentálně postižený. Měla jsem toho klučinu ráda. Byl bezelstný a milý.

Válka mi vzala hodně

„Pak začala válka. Jednoho dne jsem se vrátila domů a nebyl tam nikdo. Ani strýc, ani jeho paní a ani malý Josífek. Nebyli židé, a tak vlastně dodnes nechápu, proč nebo kam museli odejít, že mi to ani nenapsali, ani neřekli.

Musela jsem nechat baletu, nechat zpěvu a jít pracovat. Vzala jsem místo v kavárně Svět. Ve Stavovském divadle jsem párkrát vystupovala jako host, ale později to už nešlo. Nebyla to hezká doba. Každý se bál.  Rozhodla jsem se, že se z Prahy vrátím domů,“ pokračuje žena.

Našla jsem ve svém domově cizí rodinu

k„Byl to šok. Našla jsem tady cizí rodinu. Nevěděli, kam se poděl tatínek ani sourozenci. Dům jim nabídla obec jako prázdný. Pamatuji se, že jsem do setmění seděla na záhrobci a plakala.

Ta paní se mě ptala, jestli něco nepotřebuji, dala mi najíst, a když se vrátil její manžel, poradil mi, ať se jdu zeptat pana řídícího. Šla jsem.

Dozvěděla jsem se, že tatínek odjel do Polska. Měl tam sestru. Pan řídící mi jenom pověděl, že musel odjet náhle, protože snad sestra onemocněla, nebo se jí něco stalo, já nevím. Každopádně jsem tatínka už nikdy neviděla. Po válce jsem si zjistila, že zemřel ještě v průběhu války na zápal plic v Poznani,“ vysvětluje.

Paní Ema se nato vrátila do Prahy. Ve Stavovském divadle se ještě pokoušela prorazit jako „elév“, ale neuspěla, a tak alespoň pracovala v šatně. Vdala se.

„Vzala jsem si moc hodného muže. Pracoval tehdy jako řezník u svého otce a později krámek zdědil plus nějaké peníze. Válka se jeho osobně moc nedotkla. Fyzicky vlastně ani mě.

Mockrát jsem měla opravdové štěstí. Jednou jsem nesla na Smíchov nějaký dopis člověku, který se zabýval nějakou protinacistickou činností. Bylo tam místo a hodina a jméno Zdena.

Jdu přes most a naproti mně gestapo. Představte si, já jsem ten dopis ve strachu snědla (smích). Jenže jsem si to pamatovala, a tak jsem v Lidické našla toho muže a dopis mu odříkala. Ještě jsem tak byla několikrát. Nikdy jsem ale nechtěla do ruky papírek. Manžel se o mě bál.

Komunisté pak vzali, co se dalo

„Narodil se mi syn a dali jsme mu jméno Petr. V šesti letech nám zemřel. Byla to leukémie, nějaká akutní forma.

Abych to zkrátila, manžel v padesátém o krámek přišel. Znárodnili mu ho a jeho poslali dělat výpravčího do Libně. Oběsil se.

Nastoupila jsem jako svačinářka do SVA a vdala se podruhé. Narodila se mi dcera Helenka. Dnes přesluhuje na poště a mám i dvě vnučky i pravnoučky a třeba se brzy dožiji i prapravnoučat,“ směje se paní Ema.

„Pracuji, protože nechci být doma. Je mi jedno, že sedím na záchodě. Nakonec, je to lepší než v té šatně.

Nikdy jsem tam totiž nepřestala litovat, že nestojím o kus dál – na jevišti.“

Jejím jevištěm jsou dnes veřejné toalety. Autorem scénáře i režisérem se stal sám život a obsadil tuhle drobounkou paní do hlavní role.

Jeden by myslel, že se jedná o hodně silné drama. Poté ale, co se role vypravěče ujme tato dáma, dostane celý příběh zcela jiný nádech.

Voní totiž optimismem, osobní statečností, neutuchající lidskou vírou v dobrý konec i nepřehlédnutelnou grácií, elegancí, šarmem i slušností staré školy.