Přeji krásný a slunečný den.

3. června 1966, první rok učení skoro za sebou.

Měla jsem super kamarádku, se kterou jsme chodily všude spolu. Ze školy nás pustili v 10 hodin, co s načatým dnem? Nudily jsme se a tak jsme nasedly do autobusu a jezdily z konečné na konečnou. Vše nám bylo k smíchu, až se řidič naštval a vykázal nás z autobusu.

Vystupovala jsem první zadními dveřmi, a jako když do mě střelí, hurá přes silnici na druhou stranu stanice, že pojedeme opačným směrem. Ovšem nerozhlédla jsem se a vlítla pod auto.

Po nějaké chvíli jsem se probrala a chtěla vstát, ale ono to nešlo. Kamarádka vyděšená, já na zemi kvílela bolestí. V obličeji samá krev. Lidi vybíhali z domků a zavolali sanitku, která mě odvezla do nemocnice.

Naštěstí jsem měla jenom na dvakrát zlomenou nohu, sádru po celé délce. Střepiny z předního skla na kostičky v obličeji i po celých zádech. (n) Byla to slast, když jednu po druhé vyndávali doktoři.

Od té doby mám fóbii při přecházení silnice, ale i na přechodu, přestože má chodec přednost, čekám až nic nejede. Rozhlédnu se i na zelenou.

Zdraví Věrulinka


Věrulinko, zastávám stejný názor jako Vy, rozhlížím se i na zelenou raději třikrát. V současné době bydlím kousek od přechodu, kde i přes semafory jsou řidiči schopní jezdit na červenou. Raději neriskuji a počkám a o řidičích si myslím své...:-).

Reklama