Yemi A. D.

Yemiho A. D. asi nemusím sáhodlouze představovat. Jde o tanečníka, který se proslavil hlavně v muzikále Hrabě Monte Cristo, kde ztvárnil roli Času. Od té doby sklízí jeden úspěch za druhým. Yemi je gay a nedávno se svým dlouholetým přítelem Jaromírem uzavřeli registrované partnerství.

Sešli jsme se v příjemné moderní kavárně v centru Prahy a téma hovoru se nabízelo vlastně samo. Homosexuální menšina je v naší zemi pod drobnohledem, a tak mě zajímalo, jaké to vůbec bylo zařizovat registrované partnerství, a s jakými obtížemi se pár setkal...


Jak se zařizuje registrované partnerství?
My jsme hodně improvizátoři, kteří řeší věci na poslední chvíli. I v tomhle případě tomu tak bylo. Nejdřív jsme si zjistili, co všechno registrované partnerství obnáší podle českého práva. Vzít jsme se mohli buďto v rodném městě Jaromíra, tedy v Chomutově, nebo v mém, což je Liberec, anebo v Praze. V České republice vlastně lze uzavřít registrované partnerství jen na dvanácti úřadech. Protože v Praze se čeká půl roku - registrované partnerství uzavírá jen Praha 1, rozhodli jsme se tedy, že se vezmeme u nás v Liberci. Matrikářka, paní Jadrná, nám vyšla hodně vstříc a vmáčkla nás mezi již naplánované termíny.

Yemi A. D.

Co jste k tomu potřebovali?
Člověk musí mít jen rodný list a občanku, kterou mu na konci ceremoniálu přestříhnou. Měli jsme obřadní síň, mohli jsme si vybrat hudbu, přivezli svoji fotografku, ale jinak jsme tam byli sami, jen my dva. Byl to moment, který jsme chtěli mít jen sami pro sebe a chtěli jsme to i stihnout den před tou velkou oslavou, aby se nic nepokazilo.

Když jste jako homosexuální pár přišli na matriku, jak se na vás dívali?
Přiznávám se, že tuhle technickou přípravu a papírování jsem nechal na Jaromírovi, protože jsem měl spoustu práce s přípravou oslavy v Praze. Ale co od něj vím, tak v Liberci to bylo super. Paní matrikářka se s námi bavila dokonce i o tom, že zákon není úplně dotažený, například co se týká změny příjmení. Člověk musí jít na matriku znovu, znovu si o změnu požádat... Na druhou stranu některé úřady v zemi nemají ani povinnost tento obřad udělat, dělají to jen v kanceláři jako úřední potvrzení, což si myslím, že je škoda. Naštěstí jsme natrefili na matrikářku, která byla hrozně fajn, příjemná a milá, i řeč, kterou si připravila na obřad, byla krásná. Byl jsem hrozně rád, že jsme se brali právě tam.

Takže jste vy konkrétně neměli žádné problémy?
To zase ne. Když jsme to zjišťovali před dvěma měsíci a ptali se, tak nám někde řekli, že se nemůžeme vzít mimo úřad. Jinde zase, že na nás nemají čas... nebylo to příjemné, ale ve chvíli, kdy jsme se nakontaktovali na správnou osobu v Liberci, tak bylo všechno bez problémů. Ale slyšel jsem i případy, že v jiných městech tomu tak není.

Když jste se tedy vzali, jaká to byla pro tebe změna?
Změnu moc nepociťuju. Moc jsme si to nestihli uvědomit a hned jsme zase skočili do práce a myslím si, že nám to dochází postupně. Nicméně byla svatba velká zatěžkávací zkouška pro nás pro oba a myslím si, že náš vztah posílila. Ale pořád si nemůžu zvyknout říkat manžel - říkám stále přítel. Stejně tak Jaromír. Že by to nějak zásadně něco změnilo, to ne. Bylo to hezké a chtěli jsme si to užít, nepřijít o to.

Yemi A. D.

Mě zajímá jiná věc, u heterosexuálního páru je svatba přirozeným vyústěním, buď to berou jako tradici, nebo to dělají kvůli dětem, aby byly lépe právně zajištěné. Jak tohle cítíte vy?
Důvod, proč jsme se chtěli vzít? U mě ta první myšlenka byla, že se o mě Jaromír stará, pomáhá mi jak v práci, tak v životě, kolikrát staví mě před svoje vlastní potřeby. Když už jsme spolu tři a půl roku, tak si zaslouží mít status manžela. Je to i o chování lidí, už ho neberou „jen“ jako přítele, ale chápou, že je to myšlené vážně. Respekt okolí je důležitý. V druhém sledu je tu i otázka, kdyby se mi něco stalo, tak vůbec nevím, jak by se s Jaromírem vypořádala moje rodina. Jaromír není žádný dravec, který by se o tohle moc staral. Tedy chci, aby byl zajištěný. Ve třetí fázi chceme mít děti a myslíme si, že je to přirozený vývoj. Člověk se s někým potká, s někým žije a pak spolu chtějí mít děti. My bychom to chtěli stejně tak.

To ale u nás zatím není právně možné, chcete se o to nějak veřejně zasazovat?
Chceme, a nejen o osvojení dítěte. Samozřejmě bychom rádi, aby to bylo právně čisté, ale je nám jedno, jestli si dítě adoptujeme, nebo jestli to bude naše dítě. Jsme dva zdraví chlapi, takže když najdeme matku, která bude ochotná nám to dítě odnosit, tak i to by bylo řešení.

Nebylo by řešení odstěhovat se do nějaké země, kde homosexuální páry děti vychovávat mohou?
Je to jedno z řešení. Vím, že teď toho dosáhli třeba v Argentině. V Evropě umožňuje adopci homosexuálním párům devět zemí: Belgie, Británie, Dánsko, Island, Německo, Nizozemsko, Norsko, Španělsko a Švédsko. Až ten čas přijde, a ten čas ještě není, tak doufáme, že už to bude právně možné i v ČR. Pokud ne, budeme to muset řešit.

A co když ten čas pro vás nastane a tady to stále nebude možné, půjdete k mezinárodnímu soudu?
Principiálně je určitě špatně to, že zákon plošně určité skupině lidí mít děti neumožňuje. Je to vlastně stejné jako rasismus. Jako by člověku říkali: „Ty máš dlouhé vlasy, tak budeš asi rocker nebo hipík, hodně cestuješ, nemáš dobrou úroveň... takže protože máš dlouhé vlasy, nemůžeš vychovávat dítě.“ Akorát že u nás to není otázka vizáže, ale sexuality. To, že je něco minorita, ještě neznamená, že je to pro výchovu dítěte špatné. A argument s jednostrannou výchovou a absencí vzoru obou pohlaví? Kolik dětí na světě dnes žije jen s jedním rodičem, nebo bez rodiny vůbec? Měli by tedy odebrat děti všem, kteří nevytvořili rodinu složenou z muže a ženy?
Nedávný výrok Rady Evropy říká, že v zemích, které povolují adopci svobodným osobám, nelze zamítat žádost o adopci pro sexuální orientaci žádající osoby. Výrok se dotýká těch zemí, jež jsou signatáři Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takže je jen otázkou času, kdy někoho v Česku omrzí trapné předvolební agitace na toto téma a spor se přesune na půdu evropského práva.

  • Fotografie: Yulye Bazzy

lupa

Reklama