Před pár lety jsme šli s tátou a bratrem na večeři do jedné restaurace. Obsluhoval tam moc pěkný a sympatický číšník, tak jsem mu občas nějaký ten úsměv vrátila - zkrátka trochu jsem se snažila s ním flirtovat, no byla jsem ještě puberťačka a doufala, že z toho třeba něco bude. Po nějaké době jsem si odskočila na toaletu. Když jsem však chtěla z toalety odejít, západka, na kterou byly dveře zamčené, ne a ne povolit.

Zkoušela jsem to několik minut a stále nic. Jiná možnost úniku než přes dveře nebyla a mně začínalo docházet, že se odtamtud asi sama nedostanu. Chvíli jsem čekala, že třeba někdo přijde a vysvobodí mě, ale když jsem si uvědomila, že kromě mě je v restauraci už jen jedna další žena, došlo mi, že bych mohla čekat docela dlouho. Přestože netrpím klaustrofobií, setrvávat v oné místnosti se mi opravdu nechtělo, a tak jsem začala do dvěří bušit pěstmi a volat někoho na pomoc. Za chvíli opravdu někdo vešel, dveře se otevřely a já koukala na svého zachránce - byl to ten číšník. Nesnažila jsem se ten trapas zhoršovat nějakým vysvětlováním, prostě jsem poděkovala a šla ke stolu.

Když jsem se od táty dozvěděla, že pro číšníka šel on, protože mu bylo divné, že tak dlouho nejdu, málem mě omývali, když jsem si tu scénku představila. A korunu tomu všemu nasadil ten číšník, který se za chvíli objevil u našeho stolu a místo obligátního: „Dáte si ještě něco?" se s pohledem upřeným na mě zeptal: Budete mě ještě potřebovat?" Já tam seděla s pohledem zavrtaným do země a v duchu jsem ho posílala ke všem čertům. Z flirtu pochopitelně nic nebylo a v té restauraci už mě nikdy nikdo neuvidí.

balet. dancer


Milá balet. dancer,
to byl opravdu roztomilý trapas. Ani se vám nedivím, že jste tam už nezašla. Pro slušnou dívku to opravdu není nejlepší místo na flirt.

Reklama