Ema, 30 let, fotografka
„Vztah na dálku? Vlastně bych ani jinak fungovat nemohla. Kvůli své profesi se ráda toulám po světě, fotím na různých místech, na jednom místě se nezdržuji dlouho a domů do Prahy se vracím opravdu jen kvůli rodičům, odpočinout od cizích kultur nebo připravit výstavu nebo focení,“ vypráví Ema. „Tradiční vztah by tedy nebyl nic pro mě. Ale samozřejmě žít single život s batohem na zádech také není k vydržení dlouho. Můj poslední vztah byl také „dojížděcí“, ostatně jako mnoho jiných. Seznámili jsme se, chvíli spolu cestovali, a nakonec jsme spolu na čas žili u něj v domě v Bruselu. Jenže mně i Brusel začal být časem malý, a tak jsem pravidelně vyrážela sama do světa. Domů k příteli jsme se vracela nejprve jednou za měsíc, pak se ty intervaly prodlužovaly, a nakonec už nechtěl mít vztah na dálku. Volat si přes Skype, tulit se k sobě jednou za čas a čekat na mě, strachovat se o mě... A tak mi tehdy dal sbohem. “ vzpomíná Ema.
„V první chvíli jsem měla pocit, že mi to zlomí srdce, líbilo se mi někam se vracet a za kým, ale touha po poznání světa se mi nakonec jevila jako lepší cesta, jak být šťastná.“

„Proto jsem chtěla náš vztah také napravit, takového člověka asi každý z nás potká jen jednou. Vrátila jsem se zpět do Bruselu, nastavili jsme si pravidla a pevný režim na dobu, kdy lítám po světě. Není to vždy jednoduché, ale za tu lásku to stojí. A navíc, nepředpokládám, že budu dojíždět pořád...“


Zuzana, 39 let, zubní hygienistka
„Možná jsem staromódní, ale vztah na dálku už nikdy více. Ta nejistota, stýskání, studená půlka postele, hovory v těch nejnesmyslnějších časech, volba mezi tím jít s kamarádkami do divadla nebo čekat na telefonát od manžela... to už nikdy nechci zažít. Jsem přesvědčená, že to stejně nikdy nemůže mít šťastný konec,“ přiznává Zuzana.
„S mým bývalým manželem jsme byli od střední školy a já byla ještě do nedávna přesvědčená, že to bude můj první a jediný muž v životě. Jenže pak dostal práci, která obnášela cestování. Nejprve jen po České republice, pak i po Evropě, a nakonec i do Asie. Čím více se vzdálenosti prodlužovaly, tím déle samozřejmě i v zahraničí byl,“ říká Zuzana a pokračuje dál: „Moc jsem mu přála, aby byl šťastný, věděla jsem, že svou práci miluje, dýchá pro ni a velmi ho naplňuje. A tak bylo vlastně mou povinností ho podpořit. Stáhnuli jsme si Skype, Viber a další komunikační aplikace, nastavili si pravidla a dělali jsme téměř psí kusy pro to, aby to fungovalo. Jenže časem jsme se začali míjet, nestíhali si volat a brzy jsme spolu nemluvili třeba i týden a stěží si poslali sms,“ vzpomíná.
„Když takhle fungujete více jak tři roky, brzy zjistíte, že takhle už nechcete dál...“

Také si přečtěte:

Uložit

Reklama