„Tak tohle je asi nejnepříjemnější kopec,“ upozorňuje naléhavě kamarád před nepatrně zvlněnou rovinkou. Ano, tradiční pochod brdskými lesy je tady a já chci být v kondici.

 

Ale abych mu nekřivdila. Jeden kopec, který stál za zmínku, tam nakonec skutečně byl. No jo, už se hodně zadýchávám a nohy po delší chůzi pořádně cítím, ale tradiční májový pochod kolem obory jsem si nechtěla nechat ujít.

V naší „baby and pregnant women friendly“ hospůdce, kde se nekouří a čepuje se i nealko pivo, plníme PETky zlatopěnivou tekutinou a vyrážíme. Zpočátku ostré tempo se postupně mění v lenivé loudání, takže nakonec nikdo (ani já) nezaostává. A vzhledem k tomu, že chceme misi dokončit před setměním, střihneme si to zkratkou podél plotu.

Pak už jen grilovaná klobáska v zahradním restaurantu coby zasloužená odměna a úprk před blížící se bouřkou.

 

„Nejvhodnější poloha pro těhotnou ženu ve třetím trimestru je v polosedě nebo polehávání nejlépe na boku,“ dočetla jsem se kdesi. A je to pravda. Jsou to polohy vskutku příjemné a nechodit do zaměstnání, asi bych jejich pohodlí využívala ve větší míře. 

Jenže Pan Miminko má jiný názor. Nejvíc odpočívá právě ve chvílích, kdy nabírám sílu a endorfiny pochodováním, a v momentě, kdy se pohodlně usadím na sedačku, začne se svými eskamotérskými kousky. A opravdu mě nešetří. Včera jsem si taky poprvé všimla, že miminčí pohyby už jsou viditelné pouhým okem, čímž moje těhotenství dostalo nový 4D rozměr.


Jestli se vyvíjená tělesná aktivita projeví i na mé zatím strmě vzhůru stoupající váze, uvidím zítra v poradně. Kýženou číslovku očekávám vždycky se zatajeným dechem. Vidina kil, která mi po porodu (doživotně) zůstanou, moc lákavá není. Ale třeba se o ně Pan Miminko nakonec postará. Nejrychleji se hubne ze stresu a nevyspání, alespoň já to tak mám.

Trochu závidím Stvořiteli. Ten se dnes ráno postavil před zrcadlo, přejel si dlaněmi po tváři a vskutku kriticky zhodnotil výsledek své poslední diety, která spočívá v tom, že po sedmnácté hodině už nejí, a navíc se zřekl veškerých sladkých jídel, což ho muselo stát hodně sil. „Myslím, že kilo, kilo a půl jsem zhubnul. Už nemám tak kulatej ksicht,“ konstatoval spokojeně. Jsem ráda, že při zařizování nové domácnosti ušetříme. Položku „osobní váha“ můžu, jak vidno, s klidem vyškrtnout…

 

Kromě zpevňování tělesné schránky se snažím před blížícím se porodem otužovat i psychiku. Mou i miminčí. A pomocí hudby to jde údajně nejlíp. Se zpěvem jsem na tom bídně, a tak i přes důrazná doporučení pučící život ve svých útrobách touto činností raději nepovzbuzuju. Snad až budu doma sama, v nějaké zvukotěsné místnosti, při puštěném vodovodním kohoutku… ne, raději ne.

Rozhodla jsem se jít cestou nejmenšího odporu, a tak při práci poslouchám výběry z veřejně dostupných hitparád na firemní síti. Sluchátka si ale k břichu zatím netisknu, během pracovní doby se to totiž moc nehodí. Zato jsem se vydala na pár hudebních produkcí, aby se povyrazil i Pan Miminko. Potíž byla trochu s volbou vhodného žánru.

Bude spokojen s tím, co se líbí mně? První koncert byl revival skupiny AC/DC. Ač pořádný rachot, dunící kytary jej vyloženě uspaly. O něco později jsem to proto zkusila s belgickými Hooverphonic. To už vypadalo nadějněji. Elektronika ho hezky roztančila. Škoda jen, že koncert byl v neklimatizované Lucerně, což zážitek maličko pokazilo. No a za týden se spolu vydáme do Brna na koncert skupiny Maso, abychom vyzkoušeli, jak bude Pan Miminko reagovat na akordeon.

Snad se do něj nezamiluje příliš. Nevím, kdo z naší budoucí rodičovské dvojice by se na něj pak musel naučit hrát, aby byly pokusy o uspávání řvoucího kojence úspěšné.


Nebo vlastně… ještě mu můžeme pouštět ty AC/DC. Třeba Highway to Hell není špatná…
Reklama