Nebeskej kovboj - tak se jmenuje osmnácticédéčkový komplet nahrávek a alb Waldemara Matušky, který - krásně vypravený v jednom boxu - právě vydává Supraphon. Jde o v mnoha směrech o unikátní soubor. Povídáme si o něm (ale nejen o něm) s Matuškovou dlouholetou uměleckou i životní partnerkou Olgou Matuškovou...

matuskovi

Jak na tom byl s ochotou k rozhovorům Waldemar Matuška?
Nebyl proti, ale záleželo to na konkrétním novináři; hned jste poznal, jestli je „v pohodě“. V poslední době neměl Walda rád neustále se opakující otázky typu: proč jste vůbec emigrovali? To už pak nerad odpovídal, obzvláště když si pak reportér stejně napsal, co chtěl.

Asi se vás často ptali i na to, jak těžké bylo v prvních měsících v Americe začít normálně žít a pracovat...
Ano. V jednom rozhovoru jsme buďto já nebo Walda řekli, že jediné, co nebylo těžké, bylo sehnat publikum. A v novinách pak vyšlo: jediné, co bylo těžké, bylo sehnat publikum. Úplně obráceně! Už když jsme v 70. letech minulého století začínali s KTO, byli jsme pravidelně zváni do Nashvillu, Tennessee, do kolébky country muziky na mezinárodní festival. K tomu přibyla vždycky před komunisty utajovaná představení pro krajany. Hrávali jsme v Americe i Kanadě, Waldu všichni Češi i Slováci znali. Třeba v Torontu přišly na náš koncert čtyři tisíce lidí! Měli jsme tam tedy skutečně skvělé zázemí, v tomhle problémy nebyly. Mohly být jinde, ale také nebyly. Každý obchodník ví, že vyrobit produkt není těžké, ale prodat ho... Vydat elpíčko bylo jednoduché, musel jste je ale dostat k posluchačům. Ale i to jsme zvládli na jedničku. První album Teče voda teče jsme měli hotové a vyrobené před naší první velkou túrou, a na ní jsme desku prodávali. Zájem byl veliký.

Takže, dá se říct, vy jste pomáhali krajanům za oceánem a oni zase pomáhali vám tím, že si kupovali vaše desky, je to tak?
Přesně tak. Nesčíslněkrát Waldovi děkovali, že jim jeho písničky v emigraci pomáhaly, když se jim zastesklo nebo nedařilo. Ti lidé Waldemara milovali. Teď mu to opláceli, kupovali si elpíčka, chodili na naše koncerty a zvali nás k dalším a dalším vystoupením. Někteří nám dokonce dávali adresy nejen svoje, ale i svých známých a přátel. V Americe je tohle hodně osobní věc, když vám někdo dá adresu nebo telefon - to už je něco! Brzy jsme měli s jejich pomocí to nejdůležitější: obrovský mailing list. Bylo v něm deset tisíc adres ze Spojených států, Kanady a Austrálie, jednu adresu jsme dokonce měli z Nového Zélandu. Dá se tedy říct, že oproti jiným jsme měli emigraci velice ulehčenou.

Proč jste se po Listopadu 89 do Československa natrvalo nevrátili?
Náš Waldík už v té době chodil tři roky do školy, takže jsme ho odtud nechtěli vytrhávat a zasazovat zase do jiného prostředí. A navíc to bylo kvůli Waldemarovu zdraví. Krátce poté, co jsme tam přijeli, dostal Waldemar virový zápal plic, a z něj astma. Toho už se pak člověk nikdy nezbaví. Prostředí, pár minut pěšky od moře, kde jsme bydleli, mu zdravotně velice vyhovovalo. Naopak - když jsme někdy zůstali v Praze až do podzimu, těžko se mu dýchalo. Zimu by tu, myslím si, vůbec nepřečkal.

Zmínila jste KTO; jak probíhalo prvotní sbližování Waldemara Matušky s touto kapelou?
Jednoduše. Waldemar country miloval a s KTO se k ní vrátil. Hity, které ho vynesly ke slávě, třeba Jó, třešně zrály, To všechno vodnes čas nebo Růže z Texasu, to je americká country. Waldemar nikdy originály nekopíroval. Vždycky zpíval po svém. Navíc měl rád sbory a také tím měl ke KTO blízko. Byli jsme dobrá parta nejen na jevišti - a vydrželi jsme spolu pětatřicet let.

Vedle dvou CD s posbíranými singly jsou velkým přínosem právě vydávaného kompletu tři alba, která jste vydali v Americe, ostatně už jsme se o nich náznakem zmínili...
Veliký ohlas měla v Americe naše vánoční deska, tu jsme ostatně vydali i tady - jako první album po Listopadu. Z USA jsme byli zvyklí dělat si všechno sami, platilo to i o československém vydání tohoto alba. Původně jsme se báli, abychom všechno stihli do Vánoc, přijeli jsme sem až někdy v létě, ale nakonec to klaplo. Naše první americké album - to s lidovými písněmi - jsme tady nikdy nevydali. A trampská Niagára, to už jsme se chystali na naši první návštěvu Prahy. Ale vrátím se k té vánoční desce: ta měla opravdu velký úspěch. Asi i proto, že na ní zpíval i náš tehdy desetiletý Waldík a lidé nám často psali, že si i jejich děti konečně společně s námi koledy u stromečku zpívaly.

Zřejmě máte v Americe svoje „domovské“ studio.
Měli jsme štěstí: našli jsme bezva studio s bezva lidmi, kde jsme v klidu, bez jakýchkoliv stresů, natočili, co jsme chtěli. Pak jsme poslali master do lisovny a za tři týdny nám kamion přivezl desky.

Album Niagára je výjimečné spoluúčastí muzikanta a cestovatele Eduarda Ingriše a malíře Zdeňka Buriana. V bookletu kompletu píšete, že jste s Ingrišem trávili hodiny času po telefonu; osobně jste se nesetkali?
Ne, bohužel. Ale byl to úžasný člověk. Byl velmi potěšen, že chce Waldemar jeho písničky na desku zařadit a nic za to nechtěl. Hodně nám pomohl s interpretací. Dodnes mám unikátní pásek, na který Waldovi nahrál své nové skladby i s poutavým vyprávěním. Doufám, že se tenhle pásek ještě nerozpadl, možná by zasloužil vydat.

Na titul obalu alba je použit obraz Zdeňka Buriana, na kterém je Waldemar Matuška s kytarou. Máte ten obraz?
Mám! Je to akvarel a Waldemar z něj měl obrovskou radost. Navíc na něj pan Burian napsal úžasné věnování. Zdeněk Burian měl Waldu rád.

Komplet Nebeskej kovboj obsahuje osmnáct alb, bez singlových tedy šestnáct regulérních. Měl Waldemar Matuška nějaké ze svých alb obzvlášť rád?
Ne, vždycky říkal, že je to jako s dětmi: žádné neupřednostňujete. To přece nejde.

Sestavit takový komplet, jakým je Nebeskej kovboj, jistě není jednoduché...
Není, to stojí skutečně nadlidské úsilí. Velký dík ale patří firmě Supraphon. Jsem ráda, že se v kompletu objevila i naše americká alba, vždyť my už v USA žijeme šestadvacet let, byl to i velký kus Waldemarova života. Skvělá je i výprava téhle sestavy, třeba originální, byť zmenšené obaly původních elpíček. Tento soubor je opravdu unikátní, doposud měla takovou sbírku původních elpíček jenom naše teta Líba v Kanadě. Teď ji může mít každý zájemce.

Reklama