Který milovník alkoholu by na ostrově vynechal exkurzi v továrně na vyhlášený nápoj z cukrové třtiny? My tedy určitě ne!

Nejenže mauritijský rum, ač méně proslulý,než kubánský, chutná excelentně a je neobyčejně kvalitní, ale i továrnička v horách je pojata v neméně exkluzivním stylu. Pobyt v areálu patří k zážitku příjemnému nejen pro chuť, ale i pro zrak.

Mauricius

Mauricius

Mauricius

Nejprve projdete recepcí (zcela vpravo)

Mauricius

s krásnou černou slečnou a ukázkou výrobků, které si můžete uvnitř zakoupit:

Mauricius

Poté, co si zvolíte nejoblíbenější jazyk pro odborný výklad (češtinu bohužel nevedli), dostanete přidělenu neméně krásnou slečnu jako průvodkyni a vydáte se do výrobny:

Mauricius

Mauricius

Patřičně proškoleni a obohaceni o zcela vyčerpávající znalosti o výrobě destilátu zamíříte přes úhledné atrium zvoucí k posezení

Mauricius

...do galerie, kde si prohlédnete stovky krásně adjustovaných lahviček:

Mauricius

V další místnosti Vám v rámci ceny vstupenky nalijí u baru jaké rumíky chcete a dokonce kolik jich vypijete.

Mauricius

Vzhledem k teplotě venku a hodině degustace (objekt zavírají poměrně časně) nedoporučuji příliš zapařit. I když při vzpomínce na některé druhy např. kokosového či ananasového se mi sbíhají sliny dodnes. Škoda, že kapacita a váha našich zavazadel byla poněkud omezená a příbuzných čekajících na dárek hodně.

Tato holčička zřejmě čeká na rodiče, kteří se u baru „zapomněli“

Mauricius
Já jsem si těsně před odjezdem prožila svoji „hodinku hrůzy“. Za barem se skrýval ještě butik, který jsem nemohla opomenout (vidíte, zrovna dnes mám na sobě odtamtud topík v etno stylu). Přítel pravil, že než nakoupím, dojede pro benzin. Na trase totiž zcela chyběly pumpy a k první prý zbývá dle navigace už jen kilometr. A zmizel. Nákup mi trval asi půlhodinu. Spokojena jsem vyšla na parkoviště, ale ouha - auto nikde. Posadila jsem se v recepci a čekala. Vtom se objevila skupinka Čechů.
„Kilometr? Kdepak, nejméně deset, patnáct...!“ pravil jediný muž ve skupince.
Polil mě i ve dvaatřiceti stupních studený pot. Co když nedojel?
Uplynula další hodina... mobil mi nebral a na sms nereagoval. Co bude s ním? A hlavně, co bude se mnou? Co když se nevrátí vůbec? Jak se dostanu do hotelu? Copak o to, je tu hezky... že by mě třeba vzali na brigádu? No, vzhledem k mým jazykovým znalostem max. jako uklízečku. Autíčko se nakonec přece jen objevilo: benzinku našel přítel až nejméně 25 km od továrny.

Na zpáteční cestě jsem si musela vyfotit takový malý optický klam: moře mi přišlo jakoby nad obzorem - připomínalo horskou pláň:

Mauricius

Příště zvu vás všechny, které milujete delfíny, na vyprávění o tom, jak jsem se za nimi rozhodla vydat až na druhý pokus a proč jsem se s nimi nakonec stejně nevykoupala.

Předcházející část:

Reklama