Přináším vám příběh, který jsem původně měla v úmyslu zpracovat jako klasický článek s rozhovorem. Paní Simona však tento nápad odmítla... Souhlasila se zveřejněním jejího osudu, avšak s podmínkou, že ona bude vyprávět a já psát...

„Ukaž, co v tobě je,“ řekla mi.

 

A já doufám, že ji nezklamu. Doufám, že její příběh dokáži přenést do slov tak, aby ztratil jen minimum z toho, co jsem vycítila z jejího vyprávění a vyčetla z jejího obličeje...

 

Mezi mnou a Mirkem bylo několik měsíců jen čisté přátelství. Určitě to také bylo dáno tím, že Mirkovi zemřela žena, a tudíž potřeboval čas na to, aby byl schopen opět milovat, odpoutat se od vzpomínek a od bolesti...

Jednou večer jsme zašli na skleničku, vyprávěli jeden druhému o sobě, o svém životě a pak už to šlo samo. První pusa, první společná noc... Pamatuji si na to jakoby to bylo včera. Milovat se s ním bylo krásné, vášnivé, neskutečně romantické... S ním jsem poprvé zažila při milování orgasmus.

 

Když jsme spolu už chodili dva měsíce, zavolal mi jedno odpoledne do práce a oznámil mi, že mě večer očekává u sebe doma...

„A Verunka?“ Byla to zbytečná otázka. Věděla jsem, jak moc touží po tom seznámit mě se svojí dcerkou.

„No, tak ta se tě už nemůže dočkat. Byl to její nápad, pozvat tě k nám na večeři, víš?“

 

Myslíte, že jsem měla radost? Kdepak ... bála jsem se jak malá holka. Žaludek se mi sevřel do kuličky a i dýchání pro mě bylo neskutečně těžké.

Tehdy mi bylo třicet. Nikdy jsem nebyla vdaná, neměla děti a teď jsem měla předstoupit před dvanáctiletou holčinu, která ve mně možná hledala novou maminku. Zachvátila mě skutečná panika...

 

Než jsem se ten večer odhodlala zazvonit na zvonek u dveří, přešlapovala jsem na místě snad patnáct minut. Jednu chvíli mě napadla i bláznivá myšlenka, že uteču. Ano, slyšíte správně ... vezmu nohy na ramena a zmizím...

 

Pochopitelně jsem to neudělala a na ten zvonek, ač netuším jak, zazvonila...

Otevřít mi přišel Mirek. Vypadal jako princ z pohádky. Objal mě, zašeptal mi „Vítám tě u nás, lásko“ a pozval mne do obýváku.

Verunka seděla u stolu a já v ní na první pohled viděla Mirka. Měla úplně stejné oči jako on a vlásky jí padaly na ramena v neposlušných vlnách.

Usmála se na mě a ten její úsměv ze mě rázem smetl všechen strach. V tom jediném okamžiku jsem věděla, že vše bude dobré, že dnešní večer bude neopakovatelný.

 

Povečeřeli jsme, my s Verunkou umyly nádobí a snad do jedenácti si všichni povídali. Víte, ten pocit, co jsem v sobě měla ... byl tak ... tak strašlivě zvláštní, že ho ani nedokáži popsat. Cítila jsem se neskonale šťastná, byla jsem plná lásky nejen k Mirkovi, ale i k Verunce. Chtělo se mi smát i plakat zároveň. Takový zmatek emocí jsem nikdy nezažila...

 

Ten večer jsem u Mirka a Verunky přespala.

Do čtyř do rána jsme se s Mirkem mazlili, milovali a zase mazlili... Hlavou mi proplouvaly různobarevné myšlenky, směřující k jedinému bodu. Tím bodem byla má nová rodina, Mirek a má skoro dcerka.

Ráno jsem byla nevyspalá a kruhy pod očima vypadaly jako mapy od špatného make-upu, ale byla jsem šťastná...

 

Když jsem odcházela do práce, vyběhla Veronika za mnou na chodbu. Její výraz ve tváři neměl s tím milým úsměvem z večera nic společného. Její oči byly chladné jak severní moře. „Jestli si myslíš, že mi ukradneš tátu, tak si na velkém omylu... To se ti totiž nikdy nepovede....“ Sjela mě mrazivým pohledem, otočila se a zavřela mi dveře před nosem.

 

Jak mi bylo? Neptejte se... Její slova byla jako ledová sprcha a úder bleskem zároveň.

Stála jsem na schodech a stále si přehrávala v mysli to, co se odehrálo... Nechápala jsem to, nerozuměla jsem tomu. V hlavě mi zavládl chaos a zmatek. Jednu chvíli jsem si byla téměř jistá, že to co mi Verunka řekla, jsem si vymyslela, nebo to byl jen hloupý sen. Stále jsem ji měla před očima jako milou, usměvavou holku...

 

Ten den jsem v práci nestála za nic. Chtělo se mi brečet, chtěla jsem běžet za Verunkou a zeptat se jí, jak to myslela... Opakovala jsem si stále dokola, že to možná vůbec nemyslela tak, jak to řekla, nebo se já jen hloupě přeslechla.

 

Připustit si pravdu bylo neskonale těžké... To, že mě ze srdce nenávidí, jsem poznala už během dalšího týdne. Když byl s námi Mirek, chovala se jako andílek. Ale jakmile jsme byly spolu o samotě, z andílka se stal ďábel, ďábel, který dokázal zasáhnou svým jazykem ta nejcitlivější místa.

 

Nikdy nebudeš má máma, ani se nesnaž si na ni hrát!.... Jde ti o tatínkovy prachy, co?... Víš, jak tě vidím? Jako odpornýho vetřelce... Toto je jen pár vět na ukázku, kterými jsem byla od Veroniky obdařena.

 

Milovala jsem Mirka, snila jsem si svůj růžový sen o rodině a nechtěla jsem se ho vzdát... Plácala jsem se v rozhodování, zda si s Mirkem promluvit, zda mu říct, jak jeho dcera se mnou mluví, nebo zda raději mlčet...

 

Nikomu tohle nepřeju. Strach, že ztratíte milovanou osobu vás užírá, úplně vás oslepí... Budíte se hrůzou, co vás čeká, potíte se jen při představě, co zase přijde příští den...

Láska k Mirkovi mi zamkla ústa. Myslíte si, že jsem hloupá? Možná. Ale pro mne bylo nejdůležitější zachovat, udržet náš vztah. A abych byla upřímná, někde hluboko, až na samém dnu srdce jsem věřila, že Verunka si jednou tu cestu ke mně najde.

 

S Mirkem jsme se vzali v zimě. Naivně jsem si tehdy myslela, že sňatek bude možná tím, co Veroniku donutí k tomu, aby mne alespoň akceptovala... To, že mě nebude nikdy milovat, jsem už věděla... Nesmířila jsem se s tím a bolelo to, ale prostě jsem ten fakt už svým způsobem přijala. Bojovat o její lásku bylo stejné, jako bojovat ohněm proti vodě... Jediné, co jsem v tu dobu chtěla, bylo to, aby mne přijala jako manželku svého otce... Nic víc, nic míň.

 

Ale svatba není řešením pro mezilidské vztahy... Takže naše domácnost vypadala jako jedna velká ideální rodinka do chvíle, než Mirek odešel. Pak se z ideální rodinky stalo peklo... Veronika mě buď ignorovala, nebo mi odsekávala jednou z těch svých „milých“ vět.

 

Zhruba po třech měsících jsem to nevydržela a když jsme se s Mirkem milovali, rozbrečela jsem se. Vysypala jsem to na něj všechno z jedné vody na čisto... Byla to tehdy dlouhá noc plná otázek, vysvětlování a bohužel i hádek. Mirek mi za úsvitu řekl: „Tohle já řešit nemůžu. Musíš si to s ní vyříkat ty sama.“

Takže jsem na to opět byla sama... A navíc jsem žila s hlavou plnou otázek… Proč Mirek reagoval tak, jak reagoval? Několikrát jsem na to zavedla řeč, marně. Odmítal o tomto problému mluvit, natož jej řešit.

 

Ptáte se, proč jsem po tom všem neutekla? Zaprvé jsem měla Mirka stále ráda, zadruhé jsem ještě pořád věřila, že můj vztah s Veronikou není ztracený a zatřetí jsem zjistila, že čekám děťátko...

 

Bylo deštivé odpoledne a já se vracela s nákupem domů. Hlavu jsem měla plnou myšlenek a když jsem spatřila to auto, bylo už pozdě... Srazilo mě v plné rychlosti.

Pochopitelně jsem potratila. Navíc jsem částečně ochrnula na pravou nohu a jizvy, které mi zůstaly na těle, se navždy staly tichou památkou toho hrůzného dne.

Moje manželství s Mirkem se obrátilo o stoosmdesát stupňů...

Vyčítal mi, že jsem zabila jeho dítě, štítil se mne díky jizvám dotknout a mé ochrnutí pro něj bylo ostudné. „Copak s tebou můžu takhle do společnosti?“ Řekl mi jednou večer, když odcházel na podnikový večírek.

 

Veronika z našeho rozpadajícího se manželství měla radost... A své pocity se už ani nesnažila před otcem skrývat…

A co na to Mirek? Nic. Pokaždé, když Veronika vypustila ze svých úst jízlivou, často přímo zlou poznámku, Mirek dělal, že neslyší…

 

Tehdy jsem věděla, že konec manželství se nezadržitelně blíží. Mé sny se rozplynuly jak pára nad hrncem, mé vize se ukázaly jako nesmyslné, dětské malůvky...

Čtyři měsíce po tom, co mě propustili z nemocnice, jsem od Mirka a Veroniky odešla. Byla jsem na dně, citově naprosto vyprahlá, život pro mě ztratil jakýkoliv význam...

 

Trvalo mi dlouho, opravdu hodně, hodně dlouho, než jsem to všechno překousla a než jsem v sobě opět nalezla sílu jít dál … schopnost milovat, důvěřovat lidem…

 

Od té doby uběhlo už dlouhých jedenáct let. Čas prý hojí všechny rány... Ale něco, něco z každé bolesti v nás i tak zůstává... Uložené, spící pod povrchem našeho vědomí tiše vyčkává, až přijde ten správný okamžik, až budeme oslabení, nepozorní, a pak se to probudí a přihlásí se o slovo... Vzpomínky čas totiž zabít nedokáže, jen je uspí umělým spánkem, a pokud vám někdo tvrdí opak, nevěřte mu...

  

Z celého srdce děkuji paní Simoně za čas, který se mnou strávila jen proto, aby se s vámi podělila o svůj příběh.

Doufám, že jsem ji nezklamala a že má slova alespoň částečně odrážejí to, co cítí a cítila hluboko ve svém srdci...

Na závěr jí i vám všem přeji, aby vaše vzpomínky, ty temné a bolestné, spaly navždy a nikdy nedostaly tu možnost probudit se...

Reklama