.

Vzpomínky čas zabít nedokáže ... jen je uspí umělým spánkem

Vztahy

Vzpomínky čas zabít nedokáže ... jen je uspí umělým spánkem

Přináším vám příběh, který jsem původně měla v úmyslu zpracovat jako klasický článek s rozhovorem. Paní Simona však tento nápad odmítla... Souhlasila se zveřejněním jejího osudu, avšak s podmínkou, že ona bude vyprávět a já psát...

„Ukaž, co v tobě je,“ řekla mi.

 

A já doufám, že ji nezklamu. Doufám, že její příběh dokáži přenést do slov tak, aby ztratil jen minimum z toho, co jsem vycítila z jejího vyprávění a vyčetla z jejího obličeje...

 

Mezi mnou a Mirkem bylo několik měsíců jen čisté přátelství. Určitě to také bylo dáno tím, že Mirkovi zemřela žena, a tudíž potřeboval čas na to, aby byl schopen opět milovat, odpoutat se od vzpomínek a od bolesti...

Jednou večer jsme zašli na skleničku, vyprávěli jeden druhému o sobě, o svém životě a pak už to šlo samo. První pusa, první společná noc... Pamatuji si na to jakoby to bylo včera. Milovat se s ním bylo krásné, vášnivé, neskutečně romantické... S ním jsem poprvé zažila při milování orgasmus.

 

Když jsme spolu už chodili dva měsíce, zavolal mi jedno odpoledne do práce a oznámil mi, že mě večer očekává u sebe doma...

„A Verunka?“ Byla to zbytečná otázka. Věděla jsem, jak moc touží po tom seznámit mě se svojí dcerkou.

„No, tak ta se tě už nemůže dočkat. Byl to její nápad, pozvat tě k nám na večeři, víš?“

 

Myslíte, že jsem měla radost? Kdepak ... bála jsem se jak malá holka. Žaludek se mi sevřel do kuličky a i dýchání pro mě bylo neskutečně těžké.

Tehdy mi bylo třicet. Nikdy jsem nebyla vdaná, neměla děti a teď jsem měla předstoupit před dvanáctiletou holčinu, která ve mně možná hledala novou maminku. Zachvátila mě skutečná panika...

 

Než jsem se ten večer odhodlala zazvonit na zvonek u dveří, přešlapovala jsem na místě snad patnáct minut. Jednu chvíli mě napadla i bláznivá myšlenka, že uteču. Ano, slyšíte správně ... vezmu nohy na ramena a zmizím...

 

Pochopitelně jsem to neudělala a na ten zvonek, ač netuším jak, zazvonila...

Otevřít mi přišel Mirek. Vypadal jako princ z pohádky. Objal mě, zašeptal mi „Vítám tě u nás, lásko“ a pozval mne do obýváku.

Verunka seděla u stolu a já v ní na první pohled viděla Mirka. Měla úplně stejné oči jako on a vlásky jí padaly na ramena v neposlušných vlnách.

Usmála se na mě a ten její úsměv ze mě rázem smetl všechen strach. V tom jediném okamžiku jsem věděla, že vše bude dobré, že dnešní večer bude neopakovatelný.

 

Povečeřeli jsme, my s Verunkou umyly nádobí a snad do jedenácti si všichni povídali. Víte, ten pocit, co jsem v sobě měla ... byl tak ... tak strašlivě zvláštní, že ho ani nedokáži popsat. Cítila jsem se neskonale šťastná, byla jsem plná lásky nejen k Mirkovi, ale i k Verunce. Chtělo se mi smát i plakat zároveň. Takový zmatek emocí jsem nikdy nezažila...

 

Ten večer jsem u Mirka a Verunky přespala.

Do čtyř do rána jsme se s Mirkem mazlili, milovali a zase mazlili... Hlavou mi proplouvaly různobarevné myšlenky, směřující k jedinému bodu. Tím bodem byla má nová rodina, Mirek a má skoro dcerka.

Ráno jsem byla nevyspalá a kruhy pod očima vypadaly jako mapy od špatného make-upu, ale byla jsem šťastná...

 

Když jsem odcházela do práce, vyběhla Veronika za mnou na chodbu. Její výraz ve tváři neměl s tím milým úsměvem z večera nic společného. Její oči byly chladné jak severní moře. „Jestli si myslíš, že mi ukradneš tátu, tak si na velkém omylu... To se ti totiž nikdy nepovede....“ Sjela mě mrazivým pohledem, otočila se a zavřela mi dveře před nosem.

 

Jak mi bylo? Neptejte se... Její slova byla jako ledová sprcha a úder bleskem zároveň.

Stála jsem na schodech a stále si přehrávala v mysli to, co se odehrálo... Nechápala jsem to, nerozuměla jsem tomu. V hlavě mi zavládl chaos a zmatek. Jednu chvíli jsem si byla téměř jistá, že to co mi Verunka řekla, jsem si vymyslela, nebo to byl jen hloupý sen. Stále jsem ji měla před očima jako milou, usměvavou holku...

 

Ten den jsem v práci nestála za nic. Chtělo se mi brečet, chtěla jsem běžet za Verunkou a zeptat se jí, jak to myslela... Opakovala jsem si stále dokola, že to možná vůbec nemyslela tak, jak to řekla, nebo se já jen hloupě přeslechla.

 

Připustit si pravdu bylo neskonale těžké... To, že mě ze srdce nenávidí, jsem poznala už během dalšího týdne. Když byl s námi Mirek, chovala se jako andílek. Ale jakmile jsme byly spolu o samotě, z andílka se stal ďábel, ďábel, který dokázal zasáhnou svým jazykem ta nejcitlivější místa.

 

Nikdy nebudeš má máma, ani se nesnaž si na ni hrát!.... Jde ti o tatínkovy prachy, co?... Víš, jak tě vidím? Jako odpornýho vetřelce... Toto je jen pár vět na ukázku, kterými jsem byla od Veroniky obdařena.

 

Milovala jsem Mirka, snila jsem si svůj růžový sen o rodině a nechtěla jsem se ho vzdát... Plácala jsem se v rozhodování, zda si s Mirkem promluvit, zda mu říct, jak jeho dcera se mnou mluví, nebo zda raději mlčet...

 

Nikomu tohle nepřeju. Strach, že ztratíte milovanou osobu vás užírá, úplně vás oslepí... Budíte se hrůzou, co vás čeká, potíte se jen při představě, co zase přijde příští den...

Láska k Mirkovi mi zamkla ústa. Myslíte si, že jsem hloupá? Možná. Ale pro mne bylo nejdůležitější zachovat, udržet náš vztah. A abych byla upřímná, někde hluboko, až na samém dnu srdce jsem věřila, že Verunka si jednou tu cestu ke mně najde.

 

S Mirkem jsme se vzali v zimě. Naivně jsem si tehdy myslela, že sňatek bude možná tím, co Veroniku donutí k tomu, aby mne alespoň akceptovala... To, že mě nebude nikdy milovat, jsem už věděla... Nesmířila jsem se s tím a bolelo to, ale prostě jsem ten fakt už svým způsobem přijala. Bojovat o její lásku bylo stejné, jako bojovat ohněm proti vodě... Jediné, co jsem v tu dobu chtěla, bylo to, aby mne přijala jako manželku svého otce... Nic víc, nic míň.

 

Ale svatba není řešením pro mezilidské vztahy... Takže naše domácnost vypadala jako jedna velká ideální rodinka do chvíle, než Mirek odešel. Pak se z ideální rodinky stalo peklo... Veronika mě buď ignorovala, nebo mi odsekávala jednou z těch svých „milých“ vět.

 

Zhruba po třech měsících jsem to nevydržela a když jsme se s Mirkem milovali, rozbrečela jsem se. Vysypala jsem to na něj všechno z jedné vody na čisto... Byla to tehdy dlouhá noc plná otázek, vysvětlování a bohužel i hádek. Mirek mi za úsvitu řekl: „Tohle já řešit nemůžu. Musíš si to s ní vyříkat ty sama.“

Takže jsem na to opět byla sama... A navíc jsem žila s hlavou plnou otázek… Proč Mirek reagoval tak, jak reagoval? Několikrát jsem na to zavedla řeč, marně. Odmítal o tomto problému mluvit, natož jej řešit.

 

Ptáte se, proč jsem po tom všem neutekla? Zaprvé jsem měla Mirka stále ráda, zadruhé jsem ještě pořád věřila, že můj vztah s Veronikou není ztracený a zatřetí jsem zjistila, že čekám děťátko...

 

Bylo deštivé odpoledne a já se vracela s nákupem domů. Hlavu jsem měla plnou myšlenek a když jsem spatřila to auto, bylo už pozdě... Srazilo mě v plné rychlosti.

Pochopitelně jsem potratila. Navíc jsem částečně ochrnula na pravou nohu a jizvy, které mi zůstaly na těle, se navždy staly tichou památkou toho hrůzného dne.

Moje manželství s Mirkem se obrátilo o stoosmdesát stupňů...

Vyčítal mi, že jsem zabila jeho dítě, štítil se mne díky jizvám dotknout a mé ochrnutí pro něj bylo ostudné. „Copak s tebou můžu takhle do společnosti?“ Řekl mi jednou večer, když odcházel na podnikový večírek.

 

Veronika z našeho rozpadajícího se manželství měla radost... A své pocity se už ani nesnažila před otcem skrývat…

A co na to Mirek? Nic. Pokaždé, když Veronika vypustila ze svých úst jízlivou, často přímo zlou poznámku, Mirek dělal, že neslyší…

 

Tehdy jsem věděla, že konec manželství se nezadržitelně blíží. Mé sny se rozplynuly jak pára nad hrncem, mé vize se ukázaly jako nesmyslné, dětské malůvky...

Čtyři měsíce po tom, co mě propustili z nemocnice, jsem od Mirka a Veroniky odešla. Byla jsem na dně, citově naprosto vyprahlá, život pro mě ztratil jakýkoliv význam...

 

Trvalo mi dlouho, opravdu hodně, hodně dlouho, než jsem to všechno překousla a než jsem v sobě opět nalezla sílu jít dál … schopnost milovat, důvěřovat lidem…

 

Od té doby uběhlo už dlouhých jedenáct let. Čas prý hojí všechny rány... Ale něco, něco z každé bolesti v nás i tak zůstává... Uložené, spící pod povrchem našeho vědomí tiše vyčkává, až přijde ten správný okamžik, až budeme oslabení, nepozorní, a pak se to probudí a přihlásí se o slovo... Vzpomínky čas totiž zabít nedokáže, jen je uspí umělým spánkem, a pokud vám někdo tvrdí opak, nevěřte mu...

  

Z celého srdce děkuji paní Simoně za čas, který se mnou strávila jen proto, aby se s vámi podělila o svůj příběh.

Doufám, že jsem ji nezklamala a že má slova alespoň částečně odrážejí to, co cítí a cítila hluboko ve svém srdci...

Na závěr jí i vám všem přeji, aby vaše vzpomínky, ty temné a bolestné, spaly navždy a nikdy nedostaly tu možnost probudit se...

   
27.09.2004 - Láska a vztahy - autor: Sabina

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [209] zlato [*]

    Bohuzel i takovy je zivot......

    superkarma: 0 18.10.2004, 02:28:03
  2. avatar
    [208] Vivian [*]

    Kimmy: ty sis dala předsevzetí naučit nás tady anglicky?

    superkarma: 0 30.09.2004, 19:34:46
  3. avatar
    [206] emma [*]

    marcellina*: hlavně, že máš jasno!

    superkarma: 0 29.09.2004, 20:39:12
  4. avatar
    [205] marcellina* [*]

    článek: , Vaše příspěvky:

    superkarma: 0 29.09.2004, 16:12:13
  5. avatar
    [202] Kimmy [*]

    Andula/emma: to bola vasa "assumption" /predpoklad/ ze Simona sa s tym este doposial nezmierila.

    Assumption bola nespravna, nuz tak teraz zato nevinte autorku pls...

    superkarma: 0 29.09.2004, 07:04:47
  6. avatar
    [201] Dudlajlama [*]

    Suzanne: Tak tady mas taky jednu zvlaste mlaskavou .
    Borovička: Smarjaaa, nemluv o lese, ja snad ani nic jineho nedelam, nez ze chodim lesem

    superkarma: 0 29.09.2004, 04:53:58
  7. avatar
    [199] Suzanne [*]

    Jéžiš, ohubičkovaná diskuse a já tu chybím. Všem posílám

    superkarma: 0 28.09.2004, 22:09:37
  8. avatar
    [198] Andula [*]

    Meryl: díky, předpokládám, že v koktejlové třešničce, jakož i v třešničce na dortu se třepe nějaký osamělý vystrašený vitamín C

    superkarma: 0 28.09.2004, 21:53:19
  9. avatar
    [195] Dudlajlama [*]

    Meryl: tohle je sice asi ta nejohubickovanejsi diskuse na celosvetovem netu, tobe ale jednu extra posilam

    superkarma: 0 28.09.2004, 21:15:31
  10. avatar
    [194] Andula [*]

    Meryl: já jedu céčko s paracetamolem

    superkarma: 0 28.09.2004, 19:30:19
  11. avatar
    [192] man-mimo [*]

    Meryl: notorikům už prý stačí málo

    superkarma: 0 28.09.2004, 18:10:49
  12. avatar
    [191] Andula [*]

    Meryl: to víš, musí bejt šumivej a dvojitý dávky

    superkarma: 0 28.09.2004, 17:46:20
  13. avatar
    [189] Andula [*]

    Lotka: jedině šumivej celaskon

    superkarma: 0 28.09.2004, 17:00:30
  14. avatar
    [188] Lotka [*]

    Andula: a já myslela, žes pila

    superkarma: 0 28.09.2004, 16:59:30
  15. avatar
    [187] Andula [*]

    Lotka: máš pravdu, moc tady o tom ve své horečce a viróze přemýšlím
    Jen mi bylo divný, že se tady dva dny debatuje o Simoně z článku, když ona je vlastně trochu jiná

    superkarma: 0 28.09.2004, 16:54:50
  16. avatar
    [186] Lotka [*]

    Andula:

    superkarma: 0 28.09.2004, 16:52:40
  17. avatar
    [185] Andula [*]

    Lotka: ale jo, ale ty mi to zakazuješ, že na mě jiná vykouknout nemohla To jsou právě ty jemné nuance ve psaní, které změní vyznění celého textu

    superkarma: 0 28.09.2004, 16:50:43
  18. avatar
    [183] Lotka [*]

    Andula: vždyť tady o tom pořád píšeš

    superkarma: 0 28.09.2004, 16:47:05
  19. avatar
    [182] Andula [*]

    Lotka: a jak víš, jaká jukla na mě? Já ji každopádně vnímám úplně jinak s informací, že se znovu vdala a má jinou rodinu než jakou sem si představila po přečtení článku

    superkarma: 0 28.09.2004, 16:45:29
  20. avatar
    [181] Lotka [*]

    Andula: nemohla na tebe vyjuknout jiná Simona. Já nevím, ale na mě juká úplně něco jiného, než na tebe. Já to pochopila tak, jak je to myšleno, proč ty ne?

    superkarma: 0 28.09.2004, 16:43:19
  21. avatar
    [180] Andula [*]

    Nioneta: jasně, že to nemůžeš předělat, aby to vyznělo úplně jinak, ale prostě z toho, c jsem si přečetla, na mě vyjukla jiná Simona, než jaká podle tebe ve skutečnosti je
    Ad poznámka: však jo, šlehačkou na tebe Já jen měla dojem, že ti vadí, když se tu diskutuje
    Nicméně, jsem ani předtím neměla dojem, že na mě křičíš

    superkarma: 0 28.09.2004, 16:29:00
  22. avatar
    [179] emma [*]

    Suzanne: slzy v práci? jsi hérečka?

    superkarma: 0 28.09.2004, 16:22:45
  23. avatar
    [177] Vivian [*]

    Andula:

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:41:04
  24. avatar
    [176] *Kotě* [*]

    Meryl: Nevím, proč máš pořád pocit, že tu Simonu někdo "soudí"... jen proto, že se snaží diskutovat o příběhu, který předestřela a dobrat se k příčinám jejího traumatu Nikdo tu nenapsal, že je Simona blbá, nebo neschopná, nebo slaboch... to jsou soudy, ne když někdo napíše, že si v sobě zjevně problém ještě nevyřešila a že do vztahu s Mirkem vstupovala z nezralých důvodů (fakt přiznaný jí samotnou). Jsou to postřehy, které se z jejího příběhu dají vysledovat.

    Někdo holt čte články emocionálně, někdo se na ně podívá i poněkud analytičtějším způsobem. Na tom snad není nic špatného.

    A že jsi plakala na maturitním plese, to je úplně pochopitelné. Psala jsem o úplně jiné situaci. Zjevně mě nechceš pochopit.

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:37:29
  25. avatar
    [175] Andula [*]

    Vivian: ale tobě je přece jasný ještě všechno furt

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:33:05
  26. avatar
    [174] Suzanne [*]

    Meryl: Já ti brečím furt, a proto jsem tak šťastnej člověk. Já jsem prostě plná emocí (který si můžu kdykoli zpětně vyvolat). Já můžu brečet radostí, smutkem, proto nemůžu rozeznat jednu slzu od druhý. Jakejkoli přetlak...fí a je to venku

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:31:46
  27. avatar
    [173] Andula [*]

    Meryl: viď? Ale postupem let se to všechno tak nějak komplikuje a stává složitějším

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:31:13
  28. avatar
    [172] Vivian [*]

    Meryl: to jsi dobrá, mně nebylo ve dvaceti jasný vůbec nic...

    Jen jsem neměla ráda "starce", kteří měli naopak nádherně jasno v tom, že žádnej mladej (rozuměj mladší než oni) člověk nemůže ještě nic vědět o životě.

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:31:03

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [171] Suzanne [*]

    Lotka: Meryl:

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:25:42
  2. avatar
    [170] Vivian [*]

    Meryl: ale vyřešit neznamená zapomenout (reakce na tvou větu "To není o tom, že si v sobě něco vyřešíme a navždy na to zapomeneme".) Jsou to dva naprosto odlišné (opačné) pojmy.

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:24:22
  3. avatar
    [167] Suzanne [*]

    Máňa-opice:
    emma:
    Vivian: já to mám stejně jako ty. A přesto nejsem schopná rozeznat, která moje slza je která Ale mám svoje slzy ráda, využívám je práci.

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:22:32
  4. avatar
    [166] Lotka [*]

    Meryl: tohle všechno se ale člověk musí naučit - nesoudit situace, ve kterých se neocitnu. Už to taky umím, ale když mi bylo o pár let méně, taky mi to nešlo

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:20:37
  5. avatar
    [163] Vivian [*]

    Máňa-opice: (160)... já jsem to nějak... neto... to bylo česky?

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:12:42
  6. avatar
    [162] emma [*]

    Máňa-opice: 160 bylo fakt dobrý

    superkarma: 0 28.09.2004, 15:03:31
  7. avatar
    [159] emma [*]

    Suzanne: tak sorry

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:47:47
  8. avatar
    [157] *Kotě* [*]

    Meryl: Nepochybně, když ti zemřel manžel, jsi potřebovala zejména útěchu a pochopení, jako bychom to potřebovali úplně všichni v takové situaci. Ale představ si, že by ses ještě třeba po sedmi letech nedokázala s jeho úmrtím vyrovnat, že bys žila minulostí, pitvala se v tom, co jste si řekli nebo neřekli, trvala na tom, že bez něj pro tebe život nemá cenu. (To je mimochodem příklad ze života, zažila jsem to u jedné známé.) Myslíš, že i po takové době by bylo správné tě jen utěšovat a nabídnout ti chápající rameno? Určitě ne, že?

    Pokud tedy Simona ani po 11 letech není s tím, co se jí stalo, tak úplně smířená, pokud v pořád hlodá pod povrchem bolest, pak není na místě ji utěšovat, to bylo na místě před 11 lety. Jestli ji prožité zkušenosti stále souží, měla by zkusit třeba psychoterapii, cokoliv, aby se s nimi nějak srovnala. Navzdory Nionetiným opakovaným ujištěním, že teď už je Simona v pohodě, na mě z jejích slov pohoda nedýchá a zjevně ani na další čtenářky.

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:45:18
  9. avatar
    [156] Vivian [*]

    Suzanne: jistě, ale slzy smíření nejsou totéž co slzy bolesti...

    Já dnes dokážu na všechny svoje životní prohry, zranění (v duchovním slova smyslu) a křivdy vzpomínat bez negativních emocí, bez slzí, bez bolesti, bez nenávisti. Jen s díky za cennou zkušenost. Odpustit a smířit se je pro mě osobně duchovně velmi povznášející, ulevující a osvobozující. Ale neodsuzuju nikoho, kdo to má jinak. Jen je mi to možná líto.

    Ale rozhodně netvrdím, že se dobře znám. Poznat sám sebe je kolikrát úkol na mnoho životů.

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:42:36
  10. avatar
    [155] Andula [*]

    Nioneta: myslím, tohle není hadka, ale diskuse :o)
    Mně šlo jen o to, že já bych to napsala jinak a tím by se změnilo i vyznění článku, dle mého takhle dělá ze Simony zbytečně ublíženou chudinku, ač ona taková tedy není :-)

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:41:21
  11. avatar
    [154] *Kotě* [*]

    Suzanne: Simona neřekla nic o "smíření", "opětovné úlevě". Jen že si na to dodnes vzpomene a cítí opět bolest. Nevím jak ty, ale já v tom vidím velký rozdíl.

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:40:59
  12. avatar
    [153] Suzanne [*]

    Vivian 121: tohle vím, neboj. Ale v souvislosti s článkem: i velmi, velmi smířený člověk může při hlubinné práci vypustit slzu. To není nevyrovnání, to je opětovná úleva, to jsou slzy smíření. A jsou lidi, kteří se PŘESNĚ znají a PŘESNĚ vědí co a jak mají v sobě. A pak zírají, že jsou tam nejen slzy lítosti, ale i znovuobjevená bolest a lítost. Proč to říkám v souvislosti s článkem? Protože o tom byl. Simona se prostě podělila o příběh. O situaci, která kdysi bolela velmi a se kterou se postupně musela smířit, aby bolela málo, popřípadě vůbec. Ty tohle určitě víš sama. A možná jsi na té úrovni, že jsi absolutně smířená se vším "zlým". Jiní lidé to holt prožijí na smrtelné posteli.

    emma: no vidíš. Neporozumíš přesně, co chci říct, ale pro jistotu napíšeš: ty asi nevíš nic o psychoterapii Budiž. A to je pořád ten samej problém. Komunikace. A když někdo napíše - mám pocit, že je to bílé, tak to je něco jiného, než když napíšu - ta dáma si myslí, že je to černé a tudíž je divná.

    Meryl už řekla všechno ostatní.

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:19:53
  13. avatar
    [151] emma [*]

    Nioneta: Takže pod každým příběhem by měl být dodatek?:
    Pozn. redakce: Paní XY se vzpamatovala, má novou rodinu, tchýně jí na nervy neleze, naučila se vařit, kamarádce již odpustila, nové šaty si koupila, manžela opustila...atd.

    No to snad nemyslíte vážně...

    >> to mi přišlo dost ironický. dobře, velkym písmem jsi to nenapsala. ale já třeba myslím, že články by takový dodatek měly mít, pokud nechcete rozdmýchávat takové diskuze...

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:10:18
  14. avatar
    [150] Andula [*]

    Meryl: já si taky myslím, že vydrží a to nechci se nijak mužů dotknout, je to prostě dáno nějak celkovým ustrojením obou pohlaví

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:08:35
  15. avatar
    [148] Andula [*]

    Nioneta: Každopádně tu řešíme dvě různé věci:
    1) příběh jako takový, jak by se kdo zachoval a tak podobně
    2) jeho pojetí a vyznění toho, jak byl napsán
    A jak v prvním, tak ve druhém se můžou naše názory lišit, což je asi přirozené

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:04:31
  16. avatar
    [146] Andula [*]

    Meryl: nebo tak Taky už jsem se občas divila, co všechno vydržím a pak přesně, nějaká konina a

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:02:31
  17. avatar
    [144] emma [*]

    Andula: velmi nebezpečná věc ten posttraumatický syndrom nebo jak se to jmenuje, protože většinou přijde právě v době, kdy je už všechno "v pohodě". a nikdo ti nepomůže, protože jsi přece už "v pohodě"....

    superkarma: 0 28.09.2004, 14:02:21
  18. avatar
    [142] Andula [*]

    Meryl: to je pravda
    Navíc se může stát, že dokud člověk musí, tak šlape a drží se a sesype se až pak, když jakoby všechno pominulo

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:58:01
  19. avatar
    [139] Lotka [*]

    Já nechci být dnes inteligentní, já se jdu koukat na pohádky
    emma: Vivian:

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:54:13
  20. avatar
    [138] Vivian [*]

    emma: to už tak někdy bejvá...
    asi jsme naladěné na stejnou vlnu

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:52:49
  21. avatar
    [137] emma [*]

    Vivian: je fakt zajímavý, že tě tady nikdo nechápe, a mě je úplně jasný, co chceš říct
    asi jsme nějaký divný

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:52:03
  22. avatar
    [136] Vivian [*]

    emma:

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:49:17
  23. avatar
    [135] Vivian [*]

    Meryl: já vím, že jsem neohrabaná Ale snad ne zlá...

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:49:03
  24. avatar
    [134] emma [*]

    Vivian: Lotka: já než to sesmolim, tak vy si to vysvětlíte

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:48:49
  25. avatar
    [133] Vivian [*]

    Meryl: vždyť jo, vždyť už jsem tu několikrát psala, že každý jsme jiný a každému v TU chvíli pomůže něco jiného.
    Ale tím se nemění můj názor, že problémy je lepší řešit, než pohřbívat do podvědomí. Každý jsme jiný a každý je řešíme jinak, ale odsunout řešení na "neurčito" a zatlačit problém do pozadí, to není řešení.

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:47:51
  26. avatar
    [132] emma [*]

    Lotka: já nevim, čtu si Vivianin příspěvek dokola a doslova píše: já si nemyslim, že ti lidi jsou slaboši....

    a v článku se píše: Ale něco, něco z každé bolesti v nás i tak zůstává... Uložené, spící pod povrchem našeho vědomí tiše vyčkává, až přijde ten správný okamžik, až budeme oslabení, nepozorní, a pak se to probudí a přihlásí se o slovo...
    -- a slova jako "vyčkávání" + "probuzení" + "přihlášení se o slovo" nepovažuji za pouhou vzpomínku... je opravdu škoda, že článek nenapsala sama Simona, ušetřili bychom si spoustu nedorozumění

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:46:16
  27. avatar
    [131] Vivian [*]

    Lotka: nic špatného si o nich opravdu nemyslím.
    Jen si myslím, že (dle mého skromného názoru), pokud se člověk nedokáže vypořádat s životními traumaty (tak, že ještě po mnoha letech cítí bolest), má to v životě bezpochyby o dost těžší a potřebuje pomoc.
    (Vysvětlení: potřebuje-li někdo pomoc, nemusí být ještě nemocný. Když někdo něco (cokoliv) nezvládne sám a potřebuje k tomu něčí pomoc, ještě to neznamená, že je nemocný, tím méně slabý, blbý, méněcenný... NIC takového).
    Snad to pochopíš tak, jak to myslím.

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:44:40
  28. avatar
    [130] Andula [*]

    emma: aspoň někdo mi rozumí Přesně takhle jsem to myslela, že se zamlčí některá fakta, takže to sice není lež, ale je to pak jakoby zajímavější a působí to jinak, než skutečnost.

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:44:13
  29. avatar
    [128] Lotka [*]

    Ťapina: a ještě by to chtělo tady nějakýho psychologa nebo líp psychiatra, aby nás všechny celé rozebral

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:43:23
  30. avatar
    [127] emma [*]

    u příspěvku Suzanne mě napadlo úplně to samé, co Vivian.
    Suzanne, ty asi nevíš nic o psychoterapii - tam se opravdu vyplavují staré zasunuté věci. jenže právě prot, že jsou zasunuté. to není to samé jako VYŘEŠENÉ. pokud máš něco vyřešené, odpustila jsi atd. nemůže tě to již nikdy tak vykolejit. a od toho je psychoterapie - aby tyhle věci vyšťourala, aby sis doopravdy prožila tu bolest, vybrečela se z toho, vyvztekala a VYPOŘÁDALA se s tím

    Nioneta: Andula má pravdu. Jenže kdybys napsala, že Simona má rodinu, dítě a je v pohodě, nemohlo by to mít tak emocionální nadpis, že? a to je to, co jsem myslela tím "bulvárem" - jakoby zamlčování faktů, aby článek byl poutavější, emocionálnější, aby budil reakce. já na tom nevidím nic špatného a rozhodně to nekritizuji, jenže pak ty reakce jsou bohužel neadekvátní skutečnosti. protože čtenář tu skutečnost nezná... nebo je druhá možnost, napsat to "investigativně" - se všemi fakty, pak i reakce čtenářů budou víc k věci.
    já nekritizuji, je to tvoje volba, jen že ses na Andulu tak rozkřikla...

    superkarma: 0 28.09.2004, 13:41:22

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení

Náš tip

Doporučujeme