Naše čtenářka s nickem Maryene nám poslala krásný i když trochu smutný příspěvek. Jaké pocity v ní vzbudila návštěva rodného města, ulice, kde si hrávala a domu, kde na ní vždycky čekala milovaná maminka.

Přeji hezký den všem na ženě in.Tak jsem konečně dopletla pár výrobků na blížící se svatbu. Na výstavu bych s nimi sice nešla, ale jsou to moje prvotiny, docela ujdou. A snad splní i účel, potěší malé družičky.

Při pletení z novin jsem se ve vzpomínkách vrátila do dětství. Náš soused, starší pán, sedával na schůdku před domem a pletl košíky z proutí. Často mě to uchvátilo natolik, že jsem u něho vydržela sedět celé hodiny, až košík dopletl. Jednou jsem od něj za vytrvalost dostala také malý košíček a spoustu let jsem ho chránila a opartovala. Nikdy mě však nenapadlo, že se do něčeho podobného někdy sama pustím.

Ta vzpomínka mě vrátila do dětských let a po letech jsem při návštěvě rodného města navštívila i ulici, ve které jsem trávila dětství a mládí. Můj rodný dům je také na svém místě, a přesto všechno je tady jiné.

Bývala to tichá ulice, žádná auta, v mém dětství tudy snad projelo auto jednou za měsíc. Na silnici jsme měli křídou nalajnované hřiště na vybíjenou. Celá ulice byla vlastně takovým naším hřištěm, nikdo neurčoval žádné normy jak a kde si můžeme hrát. Před naším domem na trávníku jsme se s kamarádkou učily dělat stojky a hvězdy. Měli jsme tu hodně spolužáků a kamarádů, hrávali jsme nejenom vybíjenou, ale také jsme skákali gumu, hráli školku s míčem a spoustu dalších her, které naše děti už snad ani neznají. A někdy v létě jsme si dokonce u domů postavili stany.

Před naším domem jsme se scházeli i v pozdějších letech. Tranzistor nebo magneťák do okna a za chvíli nás tu bylo plno.

Když jsem začala jezdit na vysokou, kamarádi řídli. Každý měl jiné starosti. Ale vždycky, když jsem se blížila k domu, z okna už netrpělivě vyhlížela maminka. A tak to bylo i v dalších letech, kdy jsem se provdala a odstěhovala. Vždy na nás čekala a vítala nás už před domem. Ráda jsem se vracela do rodného domu k mým rodičům, kde bylo veselo a živo i do naší ulice, kde to žilo. Tam si každý doslova viděl až do talíře, ale nikomu to nevadilo. Byla to taková jedna velká rodina.

Jak roky plynuly a obyvatelé domů stárnuli, stárnula i celá ulice. Na lavičce před naším domem sedávaly babičky, háčkovaly, pletly, vyšívaly a probíraly co se dalo. Často býval slyšet jejich hovor a smích hodně daleko. Maminka hlídávala i děti sousedkám z rodin, které se nastěhovaly do domů, kde jejich majitelé už dožili.

A jednoho dne i nás maminka navždy opustila. Ten den, kdy jsem se sestrou roznášela parte po okolních domech, mi jedna paní řekla, že „ s odchodem naší maminky ta naše ulice už nikdy nebude tím, čím bývala“. A měla pravdu. Ulice najednou jako by osiřela.

Procházím se tou stejnou a přece jinou ulicí. Místo trávníků beton, široká silnice, tam, kde byly předzahrádky, parkují auta. Hodně původních domů už nestojí, na jejich místě jsou postaveny krásné moderní domy. Jsou tiché, nikde ani živáčka. Nikdo mě nevítá. Okna mého rodného domu jsou osiřelá jako celá ulice a já si najednou také připadám jako sirotek.

Vzpomínky na rodný dům, dětství a rodiče zůstanou navždy krásné, ale přesto mám na hrudi kámen a do očí se mi derou slzy.

Pro všechny ty, kdo rádi vzpomenou na svůj rodný dům, posílám písničku od Pavla Bobka.

Maryene

Milá Maryene, děkuji za moc pěkný příspěvek. Přesně stejný pocit jsme měla já, když jsem se jako dospělá vrátila do vesničky mého dětství. Také se vám najednou zdálo všechno menší?

Jak se vám, milé čtenářky, líbil tento příspěvek? Napište nám svůj názor. Rády se vracíte do míst, kde jste vyrůstaly, nebo si je raději necháváte ve vzpomínkách?

redakce@zena-in.cz

Reklama