Zajímavou vzpomínku na příjezd sovětské armády zaslala čtenářka Dasena. Podívejte se na události očima obyčejného člověka, který zrovna jde do práce...

Další příspěvek k dnešnímu tématu zaslala čtenářka Dasena. Takhle vnímala příjezd sovětské armády...


V listopadu 1989 jsem začínala chodit do práce, pracovala jsem mezi inteligentními lidmi, samý JUDr. doc. prof.. Těchto lidí jsem si velmi vážila.
Ráno mně mamka vzbudila, že v rádiu hlásili, že se v Praze něco děje, ale že se lidé mají dostavit do práce normálně.
Tak jsem jela, tehdy jsme bydleli v malé vesničce u Milovic. Protože mamka byla nasazená v Reichu, měla veliký strach.
Když jsem přišla do práce všichni seděli v jednom hloučku a diskutovali. Ředitel brečel, ostatní byli vyděšení, co se bude dít. Já protože jsem tehdy byla elév jsem tomu moc nerozuměla, ale když jsem viděla chlapy, že brečí, viděla jsem, že jde do tuhého.
Přesto jsem se šla podívat na Staroměstké náměstí, kde bylo plno tanků a lidé volali, aby vojáci táhli domů. Okamžitě namířili tank proti lidem. Tehdá mi bylo ouzko. Opravdu!!!
Většina našich zaměstnanců nebyla v KSČ, takže to, že sem vláda pozvala okupanská vojska na osvobození, věděli, že je zle.
Pracovali jsme na Klárově, nedaleko sídla vlády, které bylo obšancováno ruskými vojáky, byli to mladí kluci, takže asi sotva věděli, co je příkaz jejich nařízení. Byli třeba až ze Sibiře a česky neuměli, natož aby věděli, kde se tehdejší Československo nacházelo.
Ze zaměstnání mně ředitel poslal domů, aby se mi nic nestalo, ale já se šla podívat k památku na Klárově, kde všude stáli vojáci. Později jsem se dozvěděla, že tam zastřelili nějakou inženýrku, chvíli po tom, co jsem tam byla já.

Jela jsem domů. V rádiu hlásili, že na trase, kde jsme bydleli, jede vlak do Milovic plně ozbrojený.
Tak mne napadlo, že se půjdu na ten vlak podívat. Nikomu nepřeju vidět hrůzu v očích mojí maminky, která mne natolik vynadala, že mi jde o život, byl to důsledek jejího nasazení v Reichu.

Ruští vojáci ani neuměli silniční pravidla, takže jezdili, jak se jim zalíbilo.
A to byla ta tragédie, můj malý synoveček (bylo mu 5 let) si vyběhl před dům, kde ho smetlo ruské auto. Tehdy ten voják byl okamžitě zastřelen, taková byla pravidla osvobození Československa, i když ten kluk opravdu asi nevěděl, která bije.

Celé příbuzenstvo bylo v šoku, tak jsem doplatili na osvobození Sovětskou armádou:(

Dodnes slyším Kamilu Moučkovou z rozhlasu: „Jsme s Vámi, buďte s námi!“ Do živého vysílání se stále ozývala střelba.

Závěrem nebylo to osvobození, ale okupace, která bohužel trvala dlouhá léta. Nerada na to vzpomínám.
A co jsem dělala 17. listopadu 2011? Nic, byli jsme doma a užívali si volného dne, protože vidíme, že cinkání klíčema bylo sice shození komunistického režimu, ale co nám přinesl kapitalismus s lidskou tváří? Korupci, korupci a zase korupci!!!!

Dasena

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

(Foto)téma dne 18. listopadu 2011: 17. Listopad

  • Posílejte mi své fotky ze včerejšího svátečního dne!

Doufám, že jste si volno náležitě užily, milé čtenářky, a něco pěkného vyfotily. Zajímá mě, jak jste volný den trávily. Posílejte mi proto fotky a doplňte je krátkými příběhy. Vezmu i příběhy bez fotek, ale s fotkou máte větší šanci, že je uveřejním, když bude příspěvkový přetlak. A pokud chcete, zavzpomínejte i na 17. listopad 1989, ale zde opravdu jen s fotkou! Docela mě zajímá, jestli na tento den máte nějakou fotovzpomínku.

Za svůj příspěvek můžete získat Knihu o kávě od Petry Veselé a krásný kávový set dvou hrníčků ZESPRESSO CAFÉ. Abyste si mohly lépe vychutnávat volné dny plné pohody.

Příspěvky očekávám 18. 11. 2011 do 15.00 hodin na následující e-mailové adrese...

hrnekkniha

Reklama