Přeji krásný den do redakce i všem Ženám-In!

Dovolte mi k dnešnímu tématu zaslat i mou vzpomínku na maminku...Vlastně ani nevím, z jakého konce začít. Ale věřte, že bych ze všeho nejraději začala na začátku a stále jen pokračovala. Bohužel, každý začátek má dříve či později někde nějaký konec... Ale začneme veseleji, co říkáte?

Od svého dětství si maminku vybavuji a jako velmi energickou a silnou ženu. Ženu, která všechno zvládla, nic ji nesrazilo na kolena a když náhodou ano, vždy vstala a pokračovala dál, poučena z nezdaru, posílena vlastním nezdarem. Takového človíčka, na kterého jsem se mohla spolehnout za všech okolností a to i v případě, že by to stálo kus jejího pohodlí. Co kus, snad všechno její pohodlí!

Maminka byla moc prima - od mala jsme spolu prováděly různé vylomeniny, vyrážely do „bojů“ proti chlapskému zastoupení naší rodiny, chodily do lesa, na procházky, čvachtaly se bosýma nohama v blátě, sáňkování bez sáněk či bobů bylo pravidlem téměř každou zimu - pokud tedy stála sněhová nadílka alespoň částečně za vyšší podíl zábavy než natržené kalhoty a zadnice naražená od vyčnívajícího kamene... A nutno podotknout, že tato zimní aktivita nás provázela i po dosažení mé plnoletosti, stejně jako společné nákupy, z nichž jsme odcházely vždy vysmáté a s baterkami dobitými na několik dní dopředu...

Nebudu zde nalhávat, že vztah mezi námi byl vždy ideální. Asi správně tušíte, že se jednalo o fenomén tzv. puberty. Nedokázala jsem pochopit, co jí vlastně vadí - no, po pravdě jsem to ani pochopit nechtěla, ovšem měla jsem pocit, že mamce vadí snad všechno. Při zpětném ohlédnutí musím konstatovat, že to byly pěkné prkotiny klasicky demonstrující „důležitost“ zbytečností pro zmíněné období zoufalství rodičů...

První větší rozbroj nastal v době výběru mého studijního zaměření - střední školy. Maminka coby ekonomka nedokázala připustit, že by se její dcera mohla vydat přirozenějším směrem. Vidina mé budoucnosti se rozlévala mezi zvířata - zemědělství, veterina, to byl můj svět, moje touha již od cca dvou let, kdy mě tatínek postavil do žlabu k mohutnému starokladrubskému koni a to obrovitánské zvíře si ke mne čmuchlo. Nechtěla jsem se za žádných okolností zahrabat do haldy papírů a ťukat razítka na úřední listiny. Mamka by zase byla spokojená, kdybych mohla ťukat razítka a nemusela se „šťourat kravám v zadku“, jak s oblibou používala. Slabší nátury prominou můj terminus-technicus, ale pro popis závažnosti našeho rozbroje jsem tuto citaci použít musela...

Naštěstí stejné zaměření měl i můj tatínek, což ještě nezaručovalo úspěch v definitivním výběru - na přihlášce ke studiu byly totiž zapotřebí podpisy obou rodičů... Ale nebudu napínat - druhý podpis jsem získala také, dokonce zcela legálně. Sice to mamku stálo žaludek obrácený totálně naruby, ale já jsem byla za ta kuřata potřebná zpracovat do mrazáku opravdu vděčná).

Druhým naším chvilkovým nesouladem v názorech bylo společné vaření v již zmíněném období - ať se jednalo o velikost kousků zeleniny do polévky či syrovo-zlatavou barvu na kynutých buchtách, všude byl nějaký „problém“. Ale vše jsme vyřešily rozdělením víkendů do pracovních směn - soboty vařila maminka, neděle já.

Každou neděli jsem se ohromně těšila na internát, ve středu jsem se pro změnu ohromně těšila domů, na rodiče. I přes to, že jsem se odjezdu do přechodného bydlení nemohla dočkat, mamka s taťkou vždy mávali z okna a já mávala jim - z lásky, protože už při tom loučení a následném mávání mi vlastně chyběli a já se těšila domů...

Dnes jsem již mámou i já, a přes to, že jsem si snad tisíckrát říkala, že nebudu jako moje mamka, jdu stejnou cestou, snad ve stejných šlápotách tím hlubokým sněhem a říkám si pravý opak - snad budu alespoň částečně tak úžasná pro své děti, jako byla pro mne ta moje, milovaná maminka... Mami, moc mi chybíš, i po těch letech je vše tak živé... Tolik jsme toho spolu prožily a já mám pocit, že jsem Ti za to všechno ani nepoděkovala. Jsem vděčná, že právě TY jsi tou mojí maminkou, nejlepší maminkou, jakou jsem si mohla přát...

Blanďuleta

Jak píšete o svých vzpomínkách na dětství, mohly by být vaše ratolesti šťastné, že jdete ve šlépějích jejich babičky.

Napíšte nám také něco o své mamince, milé ženy-in? Bude to vzpomínka, nebo současnost? Ať jedno, či druhé, můžete prostřednictvím dnešního tématu využít příležitosti a popřát, poděkovat, zavzpomínat.

Na vaše příspěvky se těším na adrese: redakce@zena-in.cz

Reklama