Reklama

Tma stéká do kaluží

Na šedivém pijáku nebe

Otisky cyklámových růží

Uprostřed ulice lynčují

Autogenem zbytky

Této noci

Noci kterou jsem prochodil

Abych se ujistil že žiji

Možná že zrovna dnešní ráno

Přinese amnestii

Všem promlčeným láskám

 

Znáte tuhle báseň? Nebo básníka, který ji napsal? … ne? Určitě ano a ani o tom nevíte. Vždyť kdo by neznal např. Mišíkovu píseň Variace na renesanční téma, začínající slovy Láska je jako Večernice plující černou oblohou... Václav Hrabě. Tak se jmenuje muž, který napsal tento nádherný text. Muž, od jehož smrti uplyne 5. března právě 39 let. Dovolte mi seznámit Vás se životem a snad trochu i s dílem tohoto neobyčejného člověka, který se nedožil ani pětadvaceti let, natož knižní podoby svých veršů.

 

Narodil se 13. června 1940 v Příbrami a dětství prožil v Lochovicích na Berounsku. V roce 1954 začíná navštěvovat střední školu v Hořovicích a jednou z jeho největších zálib je četba. V této době píše své první literární pokusy a začíná se sám učit na klarinet a saxofon. Spolu s kamarády hraje ve studentském tanečním orchestru, ale jeho pozornost spíše poutá jazz. Je maturitní ročník 1957. V tomto roce úspěšně skládá přijímací zkoušky na Vysokou školu pedagogickou v Praze. Zde studuje obor český jazyk – dějepis. Ale více než studium ho stále zajímá saxofon a klarinet a příležitostně hraje na jam-session v pražských klubech (Reduta, Olympik apod.). Studium ukončuje bez státních závěrečných zkoušek v roce 1961. Z této doby je doložena existence několika zralých básní (Infekce).

 

…Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí od Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít…

 

Během své vojenské služby (narukoval v roce 1961) se žení (únor 1962), píše hru Margot (rukopis později ztracen) a stává se otcem syna Jana (srpen 1962). V této době také vzniká jeho jediná povídka Horečka (vyšla v revue Divoké víno v roce 1967, zachovalo se několik exemplářů). Po návratu domů se živí jako pomocný dělník a posléze knihovník. Část své básnické tvorby shrnuje do sbírky Blues pro bláznivou holku.

 

Rok 1964 je pro Václava Hraběte dost hektický. Nejprve se rozvádí a začíná pracovat jako vychovatel v internátě. Poté je zaměstnán ve Viole (osvětlovač) a spolupracuje na autorských večerech. V říjnu konečně nachází uplatnění ve studovaném oboru a stává se z něj zastupující učitel na ZDŠ v Praze 5. Publikuje verše, které se od konce 60. let šíří bez výjimky v opisech. Píše reportáže pro časopis Tvář.

 

V únoru 1965 se setkává s Alanem Ginsbergem a stává se spoluautorem rozhovoru s ním. Ten je zvolen králem Majálesu a posléze z republiky vyhoštěn. 5. března 1965, po příchodu domů (kolem třetí hodiny ranní), si jako obvykle přitápí plynovým sporákem. Plamen hořáku uhasne a spící Václav Hrabě umírá na otravu oxidem uhelnatým.

 

A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky
Je konec léta…

 

Z opisů, které si lidé mezi sebou předávali jako snad žádné jiné, vznikla knižní vydání Stop-time (1969), Blues v modré a bílé (1977) a Černé nebe nad městem (1985). Všechny známé básně na podkladě nalezených rukopisů pak knižně vyšly až v roce 1991 pod názvem Blues pro bláznivou holku.

 

A teď se zeptám jinak: Znáte nějaké básně, jejichž autorem je Václav Hrabě? … ano? Já jsem si to myslela…

 

 

 

Thaja                                                                                                                                                                          Thaja