Reklama


Jaké to je zemřít? Co je těsně před tím a co je pak? Jak je to s oním tunelem? Někteří alespoň malé svědectví podat mohou. Je zajímavé, že zprávy „odtamtud“ jsou si podobné. Mnozí z nás si vzpomínají...

 

Skutečnost, že se narodíme a žijeme, je vlastně obrovská náhoda, a že „to vyšlo“ právě nám, je v zásadě zázrak.

Když se podíváme na znázornění DNA (nejen) člověka, je někdy až s podivem, co je příroda schopna vytvořit a uvést do praxe.

Dokud žijeme, dokud nás nic netrápí, málokdo z nás nad tím přemýšlí. Bereme vlastní existenci jako samozřejmost.

Zamyslíme se mnohdy až tehdy, když se nás konec života nějakým způsobem osobně dotkne, třeba odchodem někoho blízkého. V ten moment zjistíme, jak je těžké napasovat do vlastního chápání fakt, že někdo, kdo vedle nás ještě včera byl, komunikoval, žil - je teď pryč, „někde jinde“. Tehdy se možná zeptáme...

 

Kam šel?

Otázka možnosti posmrtného života je jedním z nejdiskutovanějších témat řady odborníků rozličných oborů i nadšených laiků nebo přívrženců různých náboženských skupin.

V nesmrtelnost lidského vědomí věří na světě podle jedné studie 65 % lidí. Prozatím máme mnoho otázek a velmi málo odpovědí. Vlastně seriózní odpověď nemáme. Jen vlastní víru a zkušenosti některých z nás, ze kterých můžeme leccos odvodit a vytvořit si jakýs takýs názor.

 

Vzpomínám si, jak jsem zemřel

Dnes devětatřicetiletý Alexandr byl tehdy na vojně, když dostal těžký zánět do nohy a byl léčen injekcemi aplikovanými přímo do rány.


Nevím, jestli mi tehdy vpravili do krve vzduchovou bublinu, nebo jsem prodělal akutní reakci na podaná antibiotika. Nikdy se to nevyšetřovalo, ale během několika minut po zákroku jsem zemřel,
 vzpomíná Saša. „Pamatuji se, jak jsem najednou slyšel všechno jakoby s ozvěnou, která postupně slábla. Slyšel jsem kluky, jak tam nade mnou brečej,“ vypráví.

Pak byla tma, a pak najednou světlo. Takové mléčné, zářivé, a v něm jsem viděl svého tátu, který byl v té době již nějaký čas mrtev,“ vzpomíná. „Byl v tom světle a byl celý bílý. Natahoval ke mně ruku a já měl strašný strach. Pamatuji se, že jsem mu ruku nechtěl dát, protože jsem si uvědomoval, že nechci zemřít. Byl jsem v té době mladý a chtěl jsem zůstat.“ Sašu vrátil do života přivolaný zubař, protože nikoho jiného zřejmě vyděšení vojáci nesehnali.

Najednou jsem dostal jakoby ránu a byla zase tma. Slyšel jsem svoje srdce v mojí hlavě. Před tím jsem si uvědomoval, že mi nebouchá. Já věděl, že se zastavilo, to je zvláštní pocit," líčí muž. „Je to obrovské, nepopsatelné ticho ve vlastním těle, kterým nelze pohnout, “ dodává.

 

 Dnes je Saša šťastným tátou

Minulé životy?

Mnoho lidí na světě je přesvědčeno, že si pamatují na svůj minulý život. Jsou mezi nimi děti, které dokáží líčit neuvěřitelně přesně, jak vypadala jejich maminka, jak vypadaly ony samy a jak zemřely. Je to zajímavé a mnoha psychologům, psychiatrům a jiným odborníkům to nedá spát.

Existují i případy, kdy si dospělý člověk vzpomene na svůj předešlý život. Buď zcela spontánně, nebo po nějakém traumatizujícím zážitku, či během hypnózy. Osobně se domnívám, že násilně vmanipulovat do lidského vědomí takové informace, třeba prostřednictvím hypnózy, může být sporné. Tento způsob je podle mě nepřirozený. Na spoustu věcí není člověk připraven a může to být pro něho velice zatěžující. Myslím, že by si to každý měl rozmyslet. Pokud jsem na informace tohoto druhu připraven, vzpomenu si přirozenou cestou. Mnoho z nás ví, jakým způsobem kdo zemřel.

 

Osobně vím, že jsem se utopila

Nemohla jsem se hýbat. Pamatuji si nepředstavitelnou hrůzu, paniku a pocit bezmoci. Mám v hlavě „vyfocený“ okamžik mrtvého bodu nad hladinou, než jsem dopadla do vody. Zadržovala jsem dech, dokud to šlo, přestože jsem věděla, že je to na nic. Pak jsem to vzdala a nadechla se. Vyvolá to tlak, jako by člověku mělo prasknout tělo. Ten první nádech člověk  jakoby s výkřikem vydáví zpátky do vody a druhý už vnímá jen málo… pak nevím, ale bylo to už příjemné... Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. (Ten pocit mám zakódovaný). Myslím, že proto mám problém s vodou. Vzpomněla jsem si na to sama, když mě v osmnácti na Živohošti chtěli kamarádi v rámci „křtu člena party“ hodit do vody a nevěřili, že neumím plavat. Zřejmě jsem ale měla v poslední chvíli tak šílený výraz, že tam okamžitě naskákali za mnou. Já se ale v té chvíli naučila plavat, takže jsem jim vlastně vděčná. Stále ovšem plavu pouze v sebeobraně. Věřím, že vědomí neumírá. Umřít může přece jen to, co je hmotné – myšlenka má jiný, vlastní způsob života.

 

Zatím máme v hlavě tmu

Lidé mají mnoho podobných zkušeností a málokdo si je dokáže racionálně vysvětlit. Dokud nedojde věda tak daleko, aby byla schopna podobné věci objasnit, zůstanou nám jen otázky bez odpovědí. Ty vzpomínky mnohých z nás jsou kdo ví odkud a kdo ví na co, ale reálně existují…

 

 

Máte nějakou podobnou zkušenost? Znáte někoho, kdo přežil svou smrt, nebo si na ni vzpomíná z „minula“? Znáte vy něco takového?