Reklama

Víc než třináct let pracuji v Knihovně pro nevidomé a slabozraké Karla Emanuela Macana v Praze jako - omlouván se, ale český ekvivalent jaksi neexistuje - speaker. Prostě zabývám se načítáním knih a časopisů pro nevidomé. 

Nevidomým lidem je potřeba zprostředkovávat literaturu všeho druhu – někdy jde i o velice těžké odborné texty – a za jednu frekvenci speaker načte kolem cca 3 - 4 hodin čistého času textu. Věřte, že je to docela vyčerpávající záležitost. Ale to si nestěžuji - jen vás uvádím do problematiky.
Dělám to ráda nejen kvůli nevidomým, ale i pro sebe. Pociťuji to jako práci, které má jakýsi vyšší smysl.

Nedávno jsem se však dostala do nepříjemného rozporu se známou, říkejme jí třeba Věra, které jsem si neopatrně postěžovala na nedostatek času. Však to znáte – samá práce a povinnosti, žádná zábava. Člověk toho mám občas plné zuby.

Věra mě však uzemnila názorem, který zněl, proč tedy nenechám „speakrování“ pro ty slepé? Vždyť jsou z toho tak symbolické peníze, že by to za tuhle hodinovou sazbu nikdo nedělal. A jaký že to má smysl! Stejně slepí mohou poslouchat rádio nebo televizi a vůbec, dneska mají možnosti, jaké nikdy neměli - internet apod. Rozčílila jsem se. Mám pocit, že snad nikde jinde není po knížkách a časopisech takový hlad, jako právě mezi nevidomými.
Vztek jsem nakonec spolkla. Přišlo mi zbytečné s Věrou cokoli řešit, vysvětlovat jí, že některé věci se nedělají jen pro peníze.

 

Nedávno jsem dostala dlouhý dopis od nevidomého pana Maška.

,,Přečetl“ si kazety s „Malinkatým kreténem“ Zdeny Frýbové - a kromě jiného - mi napsal:

,,Jsem dlouholetý kamarád zvukové knihy a přiznám se, že si vybírám tituly i podle moderátorů či herců, nebo jak se vlastně česky řekne speaker.
Až do chvíle, kdy jsem načal první kazetu Malinkatého kreténa, jsem však neměl pocit, že bych se někdy chtěl, alespoň po telefonu, pobavit s člověkem, který nám knihy načítá… “

A dále pan Mašek pokračuje: „Aspoň já, který si kvůli své zrakové vadě dělám obrázek o lidech trochu jinak, než na první pohled, jsem si postavy z té knihy před sebou dokázal přímo fyzicky představit a díky Vašemu přednesu jsem měl pocit účastníka některých zvláště podařených výstupů.
Prostě Malinkatého kreténa jsem zvládl za den, noc a den, skoro nonstop.


Kazety si s sebou beru na cesty do práce, jednou týdně jezdím na den či dva do Brna, a krátím si dlouhé hodiny ve většinou zpožděných vlacích poslechem kazet. Pokládám se za průměrně inteligentního člověka, tedy když nepíšu, ale přiznám se, že jsem měl co dělat, aby si mí spolucestující nemysleli něco velice odlišného.


Představte si člověka, sedícího ve vlaku se sluchátky, který se z ničeho nic začne nahlas smát.
Je to někdy boj, aby člověk vyhrál nad chutí se hurónsky „rozřechtat“ ve chvíli, kdy se to nehodí.
Při četbě Malinkatého kreténa jsem si někdy říkal, jestli by nebylo méně namáhavé dát průchod smíchu a ať si lidi říkají, co chtějí.“

Nebudu tajit, že mi dopis pana Maška udělal obrovskou radost.
A pokud by snad Věra náhodou zabrousila na stránky našeho magazínu, možná by zjistila důvod toho, proč „ztrácím čas a energii“ čtením pro nevidomé. Ale nejsem si jistá, že by jí takové ,,vysvětlení" stačilo.