Vztahy

Vzít, či nevzít? Otázka hamletovská

Dnes od časného rána hledám námět k psaní a co nevidím: „Koho byste se nevzdala?“… Jejku, čtu to znovu a vidím, jaká se mi to jenom podařila přesmyčka. Nicméně, snad mi to redakce promine, ráda bych se na to podívala z obou pohledů.

Takže koho bych se nevzdala? Nevzdala bych se rodiny, přátel a taky něčeho neživotného – práce. Jsem asi jedna ze skupiny workholiků a přiznám Vám to zde, před Vámi přede všemi. Mnohdy se zaobírám otázkou, kde beru energii na to všechno, co dělám. Prostě to, co mě baví, to dělám s chutí, a jednou z těchto věcí je i práce. Nejhorší je, když si pak člověk uvědomí, že chce dát do popředí místo práce něco jiného, a v práci si myslí, že na 150% lze pracovat stále. Letos jsem si navíc uvědomila, že nejkrásnější dovolená je pro mě ta aktivní – a letos jsem ji strávila jako vedoucí na táboře pro nevidomé děti (a musím podotknout, že mojí motivací nebyly peníze – pracovala jsem za ubytování a stravu). Práce mě bavila, přinášela mi příjemnou únavu a potěšení na duši (nutno podotknout, že toho druhého bylo více). Snad jediné, co mě v práci (a to jakékoli) překáží, je stres, a tím bych chtěla plynule přejít k otázce druhé – čeho bych se vzdala. Je to stres, který mi překáží. Nechci jej potkávat v práci ani po ní, takže se snažím s ním bojovat.

Odpověď na to, koho bych si nevzala, je těžká, neb si dokážu i položit otázku, jestli někdo jednou bude schopen pochopit moji lásku k práci. Je mi celkem jedno, jestli je to péče o děti (pravda, nejsou vlastní), nebo péče o přístroje a řešení úkolů. Vím však, že jednou bych chtěla mezi mojí oblíbenou činností mít i rodinu – muže, vlastní děti. A moc dobře si uvědomuji, že hledání toho pravého asi obětuji momentálně málo času. Jsem tedy vůbec člověk, kterého by se jednou taky někdo nechtěl vzdát? Sama za sebe mám pocit, že si momentálně nemohu klást příliš vysoké požadavky na to, koho bych určitě nechtěla. Stejně lidi nesoudím podle toho, co dělají, ale jestli dovedou být společnosti užiteční.

Nedovedu charakterizovat svůj protějšek, jak by měl vypadat. Nicméně vím, že bych vedle sebe nesnesla flákače, který přijde domů a první i poslední činností dne je válení se na kanapi. Je mi jedno, jestli to bude doktor, voják, přírodovědec nebo řidič. Očekávám vzájemnou toleranci. A já bych mu za to chtěla nabídnout čas, kdy se mu budu věnovat – věnovat čas, který teď mnohdy věnuji svému zaměstnání.

Krásný den Vám všem, a pokud víte, jak odnaučit workholika pracování, můžete mi zkusit poradit!
bokul


Díky Bokul za velmi hezky napsaný příspěvek, je pravda, že věci nikdy nejsou černobílé a těch faktorů, které hrají svou roli při hledání partnera, je tolik… Zkrátka a dobře, někdy je jedno, co dělá, je ale důležité, jak a proč to dělá.

   
03.08.2006 - Láska a vztahy - autor: Richard Klíčník

Komentáře:

  1. avatar
    [24] bokul [*]

    Uz jsem vdana pres pul roku a tak vim, jak vypada ten muj nej... ktereho jsem si vzala a ostatne, mohli jste nas videt v jednom mem prispevku "zlaty cesky rucicky" :-)

    superkarma: 0 23.04.2009, 08:04:02
  2. [23] Lidka110 [*]

    moc heky napsáno

    superkarma: 0 04.08.2006, 00:14:57
  3. avatar
    [22] bokul [*]

    Jacquelline: zanetinka: Svecova Miluse: Damy, dekuji za pochvalu :-D

    superkarma: 0 03.08.2006, 21:18:18
  4. avatar
    [21] bokul [*]

    raddre: Ja jsem to jiz v praci taky nekolikrat durazne rikala, ze nejde jet stale na 150%, a tak holt nekdy do pracovniho tempa vlozim dle moznosti neco prijemneho (dnes treba psani tohoto clanecku) :-)

    superkarma: 0 03.08.2006, 21:14:14
  5. avatar
    [20] bokul [*]

    Ifulka: Drzim palecky, at se operace povede a at se zase muzes pokud mozno vratit do Tveho "normalniho" tempa. Mohu jen potvrdit, ze nekdy nedelat je mnohem narocnejsi nez delat!

    superkarma: 0 03.08.2006, 21:12:41
  6. avatar
    [18] zanetinka [*]

    hezky článeček

    superkarma: 0 03.08.2006, 17:41:47
  7. avatar
    [16] Amálie [*]

    Ifulka: tenhle stav přesně popisovala kamarádka, která musela být doma 2 měsíce před porodem

    superkarma: 0 03.08.2006, 15:04:09
  8. [15] Evelína1000 [*]

    Všeho s mírou - síly se mají rozložit pokud možno stejnoměrně.jak na koníčky tak na práci a na rodinu.Jen tak si myslím že může dosáhnout vnitřní harmonií

    superkarma: 0 03.08.2006, 14:33:45
  9. avatar
    [14] femme [*]

    murena: jednoho takového mám, bohužel, doma a znám jich ve svém okolí daleko víc

    superkarma: 0 03.08.2006, 14:23:55
  10. avatar
    [13] raddre [*]

    strašná choroba být workholik, jak už naší předci říkali – všeho s mírou. Já mezi ně rovněž patřila, až do dne, kdy můj organismus řekl dost a totálně zkolaboval. Najednou jsem zjistila, že život není jenom o práci.

    superkarma: 0 03.08.2006, 14:05:40
  11. avatar
    [12] bonda [*]

    Doma se přece práce vždycky najde. Známá se vdala do USA, posnídá v noční košili u bazénu a v 11 začne přemýšlet, jestli bude něco vařit nebo se půjde najíst do města, pokecá s kámoškama mobilem, napíše meily, když přijde manžílek, točí se kolem něho a den uteče jak nic.

    superkarma: 0 03.08.2006, 13:08:42
  12. [11] helip [*]

    Taky bych to nikdy nechtěla zažít - být bez práce!

    superkarma: 0 03.08.2006, 13:00:55
  13. avatar
    [10] Ifulka [*]

    Ať si říká kdo chce-co chce,bez práce je život otrava.Jsem už druhý měsíc doma-v září mě čeká operace a po ní ještě minimálně půl roku rekonvalescence.Už teď jsem pološílená z toho nicnedělání a světe div se,jsem víc unavená,než když jsem pracovala.

    superkarma: 0 03.08.2006, 12:46:30
  14. avatar
    [9] bonda [*]

    Lidi se během života můžou hrozně měnit. Taky jsem byla za svobodna workoholik, nejdřív jsem se snažila být vzorná doma,ve škole, v zaměstnání a v různých dobrovolných organizacích, později jsem dělala všechno pro manžílka, později pro dítě. Jenže postupně jsem zjišťovala, že se čím dál víc vycucávám z energie a skoro nikdo mi ji nedodává, že si lidičky kolem mě zvykli, že se ze sebe vydávám, pokládali to za samozřejmost, žádný vděk, žádná pochvala, spíš naopak, když už jsem všechno nezvládala jako dřív. Znám kamarádky, kterým věčná obětavost vzala zdraví, holt už nejsme nejmladší a organizmus si říká o svoje. Teď už si denně předříkám větu: Nejdřív jsem JÁ,pak dlouho nic, pak moje rodina, pak dlouho nic, pak teprve práce. Šlo to pomalu, ale přineslo to výsledky a já konečně vím, co je to život.

    superkarma: 0 03.08.2006, 12:38:34
  15. [8] markousek [*]

    hodně štěstí při hledání a hodně tolerance ze stany partnera,dude potřeba

    superkarma: 0 03.08.2006, 12:36:50
  16. avatar
    [7] bokul [*]

    murena: Nemam pocit, ze bych delala jen hlavou...

    superkarma: 0 03.08.2006, 12:15:56
  17. avatar
    [6] murena [*]

    Je zvláštní,že se workoholici nejméně objevijí v řadách rukama pracujících ...

    superkarma: 0 03.08.2006, 12:02:03
  18. avatar
    [5] nikinik [*]

    Taky jsem pracovala na 150%, pak jsem šla na mateřskou a zjistila jsem, že jsem byla blázen, když jsem se tolik snažila...no...už jsem po mateřské 2 roky v práci...a jsem zase zpět na svyých 150%

    superkarma: 0 03.08.2006, 12:00:33
  19. avatar
    [4] Hysteria [*]

    bokul:na každého z nás někdo někde čeká,on Ti taky přijde!

    superkarma: 0 03.08.2006, 11:55:06
  20. avatar
    [3] Kocicka [*]

    asi nijak

    superkarma: 0 03.08.2006, 11:53:23
  21. [2] anas [*]

    moc hezky napsané zamyšlení - a bokul, neboj, najdeš - také jsem byla taková 150%ní a stejně se našel - najednou, z ničeho nic a jen tak povídáním o životě na chatu. A teď mám na 150% rodinu

    superkarma: 0 03.08.2006, 11:50:43
  22. avatar
    [1] xjannickax [*]

    jezdím taky na tábory jako vedoucí a zela neziskově a mám ráda aktivní život..nesnesla bych vedle sebe sobce a ještě lenocha:)

    superkarma: 0 03.08.2006, 11:50:27

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme