Dnes od časného rána hledám námět k psaní a co nevidím: „Koho byste se nevzdala?“… Jejku, čtu to znovu a vidím, jaká se mi to jenom podařila přesmyčka. Nicméně, snad mi to redakce promine, ráda bych se na to podívala z obou pohledů.

Takže koho bych se nevzdala? Nevzdala bych se rodiny, přátel a taky něčeho neživotného – práce. Jsem asi jedna ze skupiny workholiků a přiznám Vám to zde, před Vámi přede všemi. Mnohdy se zaobírám otázkou, kde beru energii na to všechno, co dělám. Prostě to, co mě baví, to dělám s chutí, a jednou z těchto věcí je i práce. Nejhorší je, když si pak člověk uvědomí, že chce dát do popředí místo práce něco jiného, a v práci si myslí, že na 150% lze pracovat stále. Letos jsem si navíc uvědomila, že nejkrásnější dovolená je pro mě ta aktivní – a letos jsem ji strávila jako vedoucí na táboře pro nevidomé děti (a musím podotknout, že mojí motivací nebyly peníze – pracovala jsem za ubytování a stravu). Práce mě bavila, přinášela mi příjemnou únavu a potěšení na duši (nutno podotknout, že toho druhého bylo více). Snad jediné, co mě v práci (a to jakékoli) překáží, je stres, a tím bych chtěla plynule přejít k otázce druhé – čeho bych se vzdala. Je to stres, který mi překáží. Nechci jej potkávat v práci ani po ní, takže se snažím s ním bojovat.

Odpověď na to, koho bych si nevzala, je těžká, neb si dokážu i položit otázku, jestli někdo jednou bude schopen pochopit moji lásku k práci. Je mi celkem jedno, jestli je to péče o děti (pravda, nejsou vlastní), nebo péče o přístroje a řešení úkolů. Vím však, že jednou bych chtěla mezi mojí oblíbenou činností mít i rodinu – muže, vlastní děti. A moc dobře si uvědomuji, že hledání toho pravého asi obětuji momentálně málo času. Jsem tedy vůbec člověk, kterého by se jednou taky někdo nechtěl vzdát? Sama za sebe mám pocit, že si momentálně nemohu klást příliš vysoké požadavky na to, koho bych určitě nechtěla. Stejně lidi nesoudím podle toho, co dělají, ale jestli dovedou být společnosti užiteční.

Nedovedu charakterizovat svůj protějšek, jak by měl vypadat. Nicméně vím, že bych vedle sebe nesnesla flákače, který přijde domů a první i poslední činností dne je válení se na kanapi. Je mi jedno, jestli to bude doktor, voják, přírodovědec nebo řidič. Očekávám vzájemnou toleranci. A já bych mu za to chtěla nabídnout čas, kdy se mu budu věnovat – věnovat čas, který teď mnohdy věnuji svému zaměstnání.

Krásný den Vám všem, a pokud víte, jak odnaučit workholika pracování, můžete mi zkusit poradit!
bokul


Díky Bokul za velmi hezky napsaný příspěvek, je pravda, že věci nikdy nejsou černobílé a těch faktorů, které hrají svou roli při hledání partnera, je tolik… Zkrátka a dobře, někdy je jedno, co dělá, je ale důležité, jak a proč to dělá.

Reklama