Abych se přiznala, nikdy mě okolnosti nedohnal y k tomu, abych si na hlídání svých dětí vzala cizí osobu. Měla jsem štěstí na babičky. Hlavně „tchýně“, která bydlí v Praze, vždy ochotně pomohla, když jsem potřebovala na krátkou dobu pohlídat. Pokud jsem musela pracovně do zahraničí, odvezla jsem děti ke svým rodičům. Takže nikdy nepoznaly, jaké to je mít au-pair, jak se tomu dnes říká. Kromě toho bych na podobný luxus neměla peníze, takže jsem vděčná, že se hlídání řešilo jen v rámci rodiny.

Teď, když už dcery jsou dospělé, jsem to já, kdo je přesvědčuje, aby si to zkusily a odjely na zkušenou někam do ciziny dělat au-pair. Je to příležitost, jak se naučit jazyk, poznat jinou mentalitu a trochu se osamostatnit a něco si přivydělat. Ale ni jedna o tom nechce ani slyšet.

 Jedna z dcer sice odjela na půl roku do Anglie, ale tam raději pracovala v tiskárně, než aby šla hlídat  děti. Nemá na to trpělivost.

Druhá dcera by pro to měla lepší předpoklady, malé děti ji zbožňují, dokáže si s nimi najít společnou řeč a zabavit je, ale živit by se tím prý rozhodně nechtěla.

Reklama