Nejen politické názory dělí naší společnost na několik táborů, ale i prachobyčejný dudlík dokáže některé osoby dokonce i z řad zdravotnických odborníků pěkně „rozpumpovat“. Nedá mi to nezavzpomínat na jeden můj oblíbený film od Petra Zelenky, kde se muži rozdělují do dvou skupin – trenkaři a slipaři. Možná se najde i malé procento odvážlivců, kteří považují spodní prádlo za zbytečný doplněk šatníků, nuž proti gustu… A jak do toho všeho zapadá drobné růžové či modré dětské šidítko? Jednoduše, děti se totiž dělí na dudlíkáře a palečkáře. Pak tu máme ještě malé procento prsařů, kteří pohrdli módními dudlíkovými výstřelky i ohlodáváním či ocumláváním svých končetin a vesele ožužlávají pouze vlastí matku. Je možné najít ideální variantu?

Děti „dudají“rády

Sání a dumlání patří k naprosto přirozeným potřebám každého kojence. Nejen že se dítka rodí vybavena sacím reflexem, ať už je silný nebo slabší, ale ústa jsou pro miminka i orgánem smyslovým! Právě jimi provádějí první výzkumné výpravy do okolí, holt když nohy ještě neslouží, pomůžeme si jinak. Řada odborníků na dětskou duši vám prozradí, že dumlání napomáhá odbourávat napětí a stres, a zbavovat se tak nadbytečné energie. Naprostá většina kojenců se sáním zklidňuje před spaním. Při pozvolném přechodu na tuhou stravu si můžete začínat více všímat toho, kdy váš potomek dudání vyžaduje. Nápadné je to především u „palečkářů“, kde lze pozorováním zjistit, zda si miminko cucá paleček stále, nebo jen chvilku před spaním. V prvním případě doporučuji začít pátrat po motivu. Nenudí se miminko? Nemá z něčeho strach? Nemá hlad? Vysledujete-li možnou příčinu a pokusíte-li se ji vždy včas vyřešit, můžete tak předejít závislosti na cumlání palečku či dudlíku. Zvláště zmíněný dudlík by neměl rodičům sloužit jako roubík, ale spíš jako poslední eso v rukávu.  

Tak jak je to s tím dudlíkem?

Laktační poradci doporučují dát novorozenci šidítko (jeli to nutné) až po šesti zvládnutých týdnech kojení. Některá čerstvá miminka mohou být střídáním dudlíku a prsu zmatená a důsledkem může ve výjimečných případech být i narušená technika kojení. V „baby-friendly“ porodnicích by vám tedy neměli tento utěšující prostředek vůbec nabídnout!
Dalším užitečným doporučením je starším kojencům nechávat dudlík pouze na spaní a velkým spáčům dokonce šidítko po usnutí opatrně vyndat, aby ho děťátko nemělo v puse celou noc. Samozřejmě, že existují „zavisláčci“, u kterých je poslední rada naprosto neproveditelná. Asi je zbytečné připomínat, že dudlík se rozhodně do ničeho sladkého namáčí, aby lépe chutnal. Také se nedoporučuje olizování šidítka rodičem, neboť podle některých výzkumů můžete napomoci osídlení dutiny ústní mikroorganismy, které se podílejí na vzniku zubního kazu.
V průběhu druhého roku života batolata již začínají více rozumět pokynům rodičů, a také je více chápou. Proto začněme s vysvětlováním a nenásilnou odvykací kůrou, dudání pomalu směrujte pouze na dobu usínání. Výhodné je také využít období začátku lezení a chůze, kdy malý cestovatel žije novými dovednostmi a objevuje svět. Šidítko nenechte v průběhu dne potomkovi na očích, zaměstnané batole si na svého drobného přítele nemusí vůbec vzpomenout. Mnoho pediatrů vám poví, že dvouleté dítě by již tuto pomůcku nemělo používat vůbec. Názory na negativní dopad užívání dudlíku na vývoj chrupu se i v odborných kruzích liší. Nicméně stále je tato pomůcka při dlouhodobém používání (to znamená, že dítě má dudlík kromě krmení trvale v ústech) velmi podezřelá z možných následných deformací čelistí a zvýšené kazivosti zubů. Později se přidává i vada výslovnosti.

 

A co paleček?

 

Prstíky si sem tam ocucávají všechna miminka, není na tom nic hrozného. Je to dokonce přirozené. Osobně jsem zažila i dětské sestry, které kojenci pomáhaly dát si prstíky do úst, aby se uklidnil. Problém však nastává ve chvíli, kdy si děťátko na sání palečku vypěstuje návyk. Zuřivý palečkáři si mohou nepěkně poškodit pokožku na rukou, zvláště pokud jsou majiteli v poslední době stále se častěji vyskytujícího atopického exému. Palec nelze dítěti vzít a odvykání je daleko složitější než v kauze dudlík. Někteří jedinci si pak cucají palec ještě v předškolním, a dokonce i školním věku, což není zrovna hygienické, nehledě na hrozící špatné postavení zubů a třeba i na estetické hledisko.

Jak udělat dudlíku pápá?

Jak máte doma jednou dudlíkáře, počítejte s tím, že jednou přijde den, kdy mu jeho oblíbence zase budete nuceni odejmout. Obecně ale platí, že starší děti se návyku zbavují obtížněji, na druhou stranu máte v rukávu komunikační výhody. Někteří borci dokonce odkládají šidítko až při nástupu do školky, kde by je očekával výsměch ostatních dítek. Na to ovšem nespoléhejte a ušetřete svého závisláčka nepříjemných chvilek!
Metod na odvykaní je vícero. Osvědčuje se spojit odevzdání dudlíků s nějakou událostí. Například ho odneseme sousedovic novorozenému miminku, nebo ho necháme Ježíškovi za dárky, které nám přinese apod. Někdy nastupují metody silnějšího kalibru, kdy si šidítko odnese Mikuláš s čertem. Další postup by se dal nazvat „metodou mrtvého brouka“, neboli „dudu se ztratil“. Vše je jednoduché, ráno se vzbudíte a dudlíček prostě nejde najít! U nás doma se osvědčila metoda „dudu se rozbil“. Což v praxi znamená, že v nestřeženém okamžiku pomůcce ustřihnete část nejpotřebnější a zůstane pouze držátko. Rafinovaných postupů je nepřeberné množství, nedoporučuji však začít s odvykáním, když je dítě nemocné, nebo je z jiných důvodů v nějakém stresu.

Jsou vaši potomci dudlíkáři či palečkáři?

Nebo snad spadají do jiné kategorie? (moje dcera byla dudlíkářka-vlasařka J)

Prozradíte, jak jste uvedený požitek svého ubohého potomka odnaučovaly?

Reklama