Reklama

 

Byl pátek třináctého, ubíhal mi třináctý rok manželství a já, která třináctého slavím narozeniny, už jsem nevěděla jak dále.

 

Vždycky jsem četla knížky, ale román na téma „Láska a nenávist“ mi připadal jako něco, co  se stává jen vymyšleným hrdinkám a hrdinům.

 

Snad u mé sousedky z pátého patra se změnila láska na nenávist, když jednou zrána vzala manžela po hlavě pánví a on si ji musel nechat na chirurgii krčské nemocnice  ozdobit pěti stehy. Dobře. Jí ano, ale mně? Absolutní blbost!

 

Já mám krásné, spokojené, harmonické manželství. Manžel se vzorně stará o naši rodinu, živí nás, i víkend s námi občas tráví. Je sice fakt, že mu jeho práce poslední dobou přerostla přes hlavu, ale to je tím, že se z něho stal úspěšný podnikatel. Naši kluci mají tátu, jak má být. Jezdí s nimi na výlety, na hory. Jen ve mně občas v nitru zahlodalo - už to není jako dříve….

 

Proplouvali jsme životem jako ukázkový pár. Můj muž nás živil, rozvíjel firmu a já byla doma u plotny a jeho papírů (dělám účetnictví). Krása, řekne si každá druhá. To bych brala. Ale já potřebovala alespoň občas mezi lidi. Rozhodně nejsem feministka, ale v patriarchátu jsem žít nechtěla.

 

V podvědomí jsem nacházela hlodajícího červíčka, který mi říkal, abych to řešila. Zdaleka už jsem se nechovala jako dříve a  byla jsem stále podrážděnější.

 

Manžel se vracel večer vystresovaný z práce, ze starostí kolem svých dvou firem. Nechtěl nic řešit a měl pocit, že ho otravuji malichernostmi. Role jsme měli dávno rozdělené. Jako manželka a matka jsem měla na starost děti, domácnost. Odvážela jsem je do školy, školky, na tréninky, do kroužků. Hlídala jsem, aby bylo vše poplaceno (dával mi na to peníze). Domácnost ležela na mých bedrech, včetně všech starostí ohledně přestaveb, řemeslníků apod.. On tohle řešit nechtěl a nebude. Nikdy.

 

Tak dlouho jsem hrála hru, jak on je dokonalý živitel rodiny a skvělý podnikatel, až jsem se chytla do pasti.

 

Osamělé večery jsem trávila s lahví červeného vína. Dobrého kvalitního vína. Můj muž už několik let alkohol nepil, jelikož nechtěl, aby mu pití zabraňovalo v rozrůstání jeho firem….

 

Ukázkové soužití začalo  mít trhliny. Začaly hádky jednou týdně, pak dvakrát… Málem se pokusil vztáhnout i ruku. Nakonec padala taková slova, že mladší syn měl ve školce slovník jako dlaždič a ten starší ho doma mlátil.  Pohodička!

 

Použila bych téměř básnické přirovnání: Byli jsme jako oheň a voda - on vzplál, já zasyčela. Začal utíkat z domova. Když se vrátil, já se tvářila uraženě. Všechno špatně, jistě, dnes už to vím.

 

Chci proto říci všem, které jste v podobné situaci, zabrzděte dříve, než budete sedět v manželské poradně a tupě zírat do očí psycholožky, která vám vysvětluje, jak se může láska změnit v nenávist.

 

A věřte, že se to může stát z minuty na minutu. V osudný pátek třináctého, při jedné z hádek, kdy mi manžel opět dával najevo, jak on je skvělý a já – škoda mluvit.....! Jsem nervózní, pořád nespokojená, řeším a otravuji ho malichernostmi ohledně dětí a domácnosti, nedávám mu volnost… Tma před očima, vystartovala jsem po něm.

 

Vylítla jsem a začala ho mlátit. Tu šílenost jsem udělala. Nikomu se nic nestalo, ale ve mně se něco zlomilo. Najednou jsem zjistila, že ten bůh, kterého jsem milovala dvacet let, je taky jenom člověk. A že oba už máme společného života dost.

 

Ptala jsem se od té doby stokrát, tisíckrát: „Je to ta krize, o které jsem četla a slyšela? Musí zákonitě přijít v každém manželství? Nebo jsme jen my dva divní, že nedokážeme žít v harmonickém manželství padesát let jako jiné páry? Kdo tohle ví?“

 

Tohle jsem vám chtěla napsat, milé čtenářky, manželky i milenky. Je to tak, láska a nenávist k sobě mají hodně blízko.