Reklama


Co mám dělat? Celé dny se válí doma na gauči před televizí nebo sedí u počítače připojený k netu a brouzdá si po oblíbených stránkách. Nepomůže mi vůbec s ničím, nevysype odpadky, neposkládá ani nádobí do myčky, nacpaného prádelního koše si ani nevšimne, že by mohl dojít někdy na nákup, je asi tak reálné jako sníh uprostřed horkého léta.

Řeč není o nějakém třeba churavém staříkovi či malém hošíkovi, ale o mém muži, se kterým jsem už 25 let. Samozřejmě vždycky takový nebyl, prožili jsme spolu i dost pěkného a vychovali dvě děti. I když myslím, že já jsem byla vždy v našem vztahu ta aktivnější – plánování dovolené, vodění dětí na kroužky, psaní úkolů bylo vždy na mně. Stejně to tak bylo i v případě našeho společenského života – když jsem nezorganizovala návštěvu kamarádů u nás nebo u nich, nesehnala lístky do divadla či do kina, na ples nebo výjimečně na koncert, byli bychom zřejmě nikdy nikam nešli.

Ale měla jsem stále tolik práce, zařizování a běhání, že jsem prostě nad tím ani nikdy moc nepřemýšlela. Jenže děti odrostly, už mě pochopitelně tolik nepotřebují, a já se najednou nepřestávám divit, s kým jsem vlastně prožila valnou část svého života… Domácí práce byly z větší části vždy na mně, neměla jsem sílu se pořád dohadovat a úkolovat jej, navíc se vždy vymluvil, že je unavený z práce.

Ale pořád ještě jsem to přecházela, ovšem před dvěma lety přišel Roman o práci (pracoval ve stavebnictví) a od té doby to jde s naším vztahem od desíti k pěti. Vím, že asi zažívá těžké chvíle, že v podniku, odkud ho propustili, prožil hodně let, ale nelíbí se mi, jak se k tomu postavil. Už od začátku se jakoby vyhýbal možnosti najít si novou práci, přikládala jsem to tomu, že se možná bojí konkurence mladých a nadějných absolventů.

Tak jsem si říkala, že ho nechám vydechnout, koneckonců z mého platu jsme jakžtakž vyšli. Jenže po čase se na pracovní úřad stále nechystal, ani pro podporu, museli jsme se kvůli tomu asi stokrát pohádat, aby si to konečně vyběhal. Jenže už je doma skoro dva roky a za celou tu dobu byl asi na dvou místech, kde ho samozřejmě nechtěli, protože musel působit tím nejhorším dojmem. Vadí mi taky, že i když ho vlastně živím, s ničím mi nepomůže a stále by se nejraději nechal obskakovat.

Dorazil mě včera tím, že si chce požádat o invalidní důchod – prý má zničená záda (nikdy mu nic nebylo, ale prý má známého lékaře, co mu to nějak pomůže zařídit).  Prostě momentálně žiji s člověkem, který se rozhodl, že udělá vše proto, aby už nikdy nikde nepracoval a bez jakýchkoli výčitek se nechá vydržovat. Už toho jeho povalování mám plné zuby, zvlášť když přijdu po celém dni z práce a on si mi stěžuje, co vše ho bolí a že nemá nic k jídlu…

Slávka