Co mi život dal a vzal? Zřejmě to nebude tak vtipné jako od Betty McDonaldové, ale bohužel je to pravda.

Život mi dal dítě. Díky bohu za to štěstí. Mám syna narozeného v roce 1988. Je to mé jediné dítě.

Co mi život vzal? Syna, mé jediné dítě. Aby to nevyznělo moc pateticky, uvedu to na pravou míru. Díkybohu syn žije. Sice ne v mé blízkosti, ale žije, a to je to jediné, co mě těší.   

Ale jak to vlastně začalo?

Vlastně nevím, odkud, nebo vlastně odkdy mám začít.

Snad rozvodem. Rozvedla jsem se po 18letém manželství. Nevím, jestli se to dá nazvat manželstvím. Možná incest? Dva lidé žijí vedle sebe, znají se dost intimně třeba jako sourozenci (to je dobrý, ne?).

Tehdy můj 12letý syn mohl u soudu říct, u koho chce žít. Já chtěla pro syna to nejlepší a navrhovala střídavou péči. Bohužel s tou musí souhlasit oba rodiče. Můj exmanžel oponoval, že dítě musí mít pouze jeden domov.

Po manipulační masáži svého otce syn prohlásil, že musí žít u táty, aby nezůstal sám. V zájmu dítěte jsem jeho přání splnila. Bohužel to byla zásadní chyba. Psycholog, sociální pracovník, soudce - ti všichni tvrdili, že dvanáctileté dítě nelze zmanipulovat, že má svůj rozum. Není to pravda, dnes již to vím.

Abych to zkrátila. Dítě bylo svěřeno do péče otce (jak zářný příklad), já platím řádně slušné výživné (nechci své dítě nijak okrádat) a svého syna vidím tak jednou do roka. Můžete mi oponovat, že letos je plnoletý, tím pádem dospělý a za sebe a své chování zodpovědný.

Ale já odpovím: i v 18 letech může být dospělý člověk manipulovatelný. Bohužel. Syndrom zavrženého rodiče je něco hrozného, proti čemu by se mělo bojovat. Já za sebe mohu říci, že mi nikdo nepomohl. Sociální pracovnice se k tomu staví zcela alibisticky a stát stejně.

Závěrem chci apelovat na všechny lidi, kterých se to týká... Bojujte za své děti.   

Reklama