Reklama
 
 
    Můj tatínek prožil svá produktivní léta převážně v dobách reálného socialismu. Nikdy nebyl členem žádné strany, netoužil sice po žádné funkci, ale přesto byl nucen, jakožto "pracující inteligence" svého času chodit na školení do VUMLu, tedy výzkumného ústavu marxismu-leninismu. A protože školení nepovažovali soudruzi za žádnou formalitu, museli jeho absolventi složit zkoušky. To aby bylo zajištěno, že když už nechtějí být v rodné straně, mají alespoň ponětí o tom, co je to vyspělá socialistická společnost.
 
    Na školení jich chodilo z jeho tehdejšího zaměstnání víc a všichni kolegové, kteří byli přibližně stejného věku, k němu měli jako zarytí nestraníci stejný vztah – brali to jako nutné zlo a při každé příležitosti si z celého slavného školení dělali legraci.
 
    Celá parta kolegů prošla "úspěšně" a čekaly je závěrečné zkoušky. Bylo to nedlouho po tom, kdy skládali závěrečné zkoušky i na vysokých školách, ale přesto (nebo možná právě proto...) si z VUMLu a soudruhů examinátorů nic nedělali. A jak se tak vzájemně hecovali a vymýšleli, jak závěrečné testy se srandou překonat, napadlo tátu, že s kolegy uzavře sázku: Když zkoušky nesloží, ROZPLÁČE SE před komisí a dostane od kamarádů láhev bublinek. Když složí, koupí po láhvi každému z nich.
 
    Táta tenkrát tu sázku vyhrál :-) Ano, plakal před komisí.
 
    Kdo tu dobu nezažil, pochopí to těžko. Kdo zažil, snad se mým příběhem pobavil.
 
Anastázie
 
Milá Anastázie, zažila jsem, chápu a odměňuji Tě dárečkem. Díky za Tvůj příběh... bohužel, i tom tehdejší doba byla.
Všechny srdečně zdraví dnešní editorka