Být vychovatelem - tedy „strejdou“ - ve školce, to není vůbec lehká věc. Na vlastní kůži si to vyzkoušel náš redaktor Jakub D. Kočí. Nejde jen o hraní si s dětmi, musíte je umět chytře učit a otírat jim pokaděné zadečky...

Řekly byste, milé čtenářky, že vychovávat děti ve školce je hračka? Rád vás vyvedu z omylu, vyzkoušel jsem si povolání „strejdy“ - tedy vychovatele v mateřské školce - v soukromé Školičce Čertův vršek.

Ve školce

Je ráno mezi 8.00 a 9.00 hodinou a já nastupuji do práce. Jsem docela obyčejný chlap, ale mám na chlapa trochu neobyčejné povolání - láska k dětem mě vehnala do spárů vychovatelství. Hádáte správně - jsem strejda Jakub, vychovatel z mateřské školky.

Naše školka je malá, máme tu patnáct dětí, ale i to bohatě stačí a my všichni čtyři strejdové a tety (tedy strejda jsem tu jen já, tohle povolání moc chlapy neláká) máme celý den plné ruce práce.

Nejdůležitější je teta Světlana - je to naše výchovná poradkyně, která sestavuje pro děti učební plán. Od 9.00 do zhruba 11.00 máme totiž hlavní výukový program, ale neděste se, to neznamená, že chodíme nad dětmi s rákoskou a dohlížíme na šprtání, kdepak. Učit předškolní děti, to chce dobré plánování, a zde více než kdekoli jinde platí okřídlené: Škola hrou!

Dnes

Každý den střídáme aktivity asi po dvaceti minutách, abychom udrželi dětskou pozornost. Dnes jsou naplánované pohybové hry a výtvarná zručnost, a tak část dětí s tetou Diankou poskakuje ve vedlejší místnosti a druhá skupinka se mnou a s tetou Janou nejprve vybarvuje a potom se učíme modelovat perníčky z barevného těsta.

Ve školce

„Zuzanta má nutli!“ Ozve se najednou dětský křik. To je signál, že musím rychle vstát a jít Zuzance nudli utřít. Malé děti zkrátka potřebují stálou péči a pozornost.

„Copak je to tady cítit?“ zavětří teta Markéta (to je naše šéfteta, která jde náhodou okolo), „Ondrášku, nemáš kajdu?“
„Ne-e. Já už byu.“
„Tak kdopak to byl, děti? Petříčku?“

Děti jsou ale zabrané do modelování a kroutí hlavičkami. Nakonec jsme pachatele odhalili sami a vydali se s ním na toaletu. Přiznám se bez mučení, že otírání dětského zadečku jsem nechal na Markétě...

To už se ale na toaletu k malým umyvadélkům začaly hrnout další děti. Je 11.00 hodin, čas na svačinu. A tak jsme si společně všichni umyli ruce a šli baštit.

Ve školce

Po svačině obvykle chodíme ven, ale dnes nepůjdeme, dnes je venku hodně sněhu a zahrada ještě není proházená, to bychom byli pěkně zmáčení... A tak si po svačině hrajeme s papírem - vybarvujeme a vystřihujeme.

V jednu hodinu čeká děti oběd a až do dvou hodin budou pak spát. To je čas, který trávíme s ostatními vychovateli plánováním dalších aktivit.

Odpoledne je program méně učební a více hravý, zpíváme si, vyprávíme si příběhy, hrajeme si s hračkami - všechno má ale svůj účel, volíme například takové hračky, které jsou jednak zábavné, ale na druhou stranu rozvíjí jemnou motoriku.

Je 18.00 hodin. Za posledním rodičem (který si byl vyzvednout svou ratolest) zaklaply dveře školky a můj pracovní den také končí. Jak z mého vyprávění asi cítíte, byl to můj první pracovní den na novém místě, ale Markéta tvrdí, že mi to docela šlo.

Kdo se může stát vychovatelem ve školce?

Je zajímavé, že ačkoli ve státních školkách jsou na vychovatelské posty poměrně přísná pravidla, v soukromých školkách tomu tak není. „Klidně bych mohla zaměstnat právě propuštěného devianta z Valdic a nikoho by to nezajímalo,“ říká Markéta a dodává, že si sama nastavila pravidlo a od zaměstnanců očekává čistý trestní rejstřík (výpis) a buď pedagogické, či zdravotní vzdělání, nebo alespoň praxi v oboru a doporučení.
Rada: „Chcete-li dát dítě do soukromé školky, ptejte se po kvalitě vychovatelů, protože žádný zákonný předpis, co musí splňovat vychovatel, u nás prostě není. A neptejte se ve školce samotné, ale rodičů. Šuškanda prostě funguje,“ doporučuje Markéta.

Kam dál?

Reklama