Reklama

Jakub D. Kočí žebrákemRozhodl jsem se, že vyzkouším, jak moc se dnes rentuje žebrání. Několik dní jsem si nemyl hlavu, vyhrabal staré oblečení a vyrazil. Na kolik peněz jsem si přišel a za jak dlouho? Pojďte se mnou na malou exkurzi do žebrákovy duše...

Akci žebrání jsem naplánoval na sobotu 30. ledna 2010. Fotky jsou vyráběny z povzdálí, proto mají horší kvalitu.

13.30

Vycházím z domu, moje výbava: zmuchlané kalhoty, univerzální zelený kabát, starý arabský šátek, rukavice bez prstů, ošuntělá kostkovaná deka a Kraken - můj žebrácký psí pomocník. Abych dotvořil dojem zanedbanosti, nechal jsem vyčuhovat papírek z kapsy, ušpinil kabát prachem a namatlal na obličej šminkami černé šmouhy.

13.32

Přeje mi štěstí, před domem nacházím plastový kelímek od kafe, který bude vypadat rozhodně lépe než nádoba, kterou jsem si doma vzal na almužnu.

14.00

Nalezl jsem si místo na frekventované Národní třídě v Praze, nedaleko nákupní pasáže Platýz. Rozložil jsem deku a zaklekl. Kraken si dekorativně lehl vedle mě a položil mi hlavu na kolena. Kelímek jsem naplnil vlastními dvaceti šesti korunami a vzal ho do ruky, sklonil hlavu - doufám, že gesto vypadá dostatečně soustrastně.

Jakub D. Kočí žebrákem

14.02

První úspěch! Jakýsi starší sportovně vyhlížející pán s bílými vlasy mi nasypal několik drobných. Sklání se ke Krakenovi, aby si ho pohladil, když ale zvedám hlavu a mumlám: „Děkuju...“, zmateně se rozhlédne a odchází.

Jakub D. Kočí žebrákem

14.05

Od klečení mi trnou nohy, proto pokládám kelímek před Krakena a sedám si normálně. Mazlím se se psem, přikrývám ho dekou. Vše, abych vzbudil zájem okolí, ale lidi moc nezajímám. Dělím je do dvou skupin: rodinky - je jedno, jestli jde o Čechy, či cizince, většinou bez povšimnutí prochází, a mlaďoši - skupinky mladých kluků po mně docela pokukovaly, ale nakonec nikdo nepřišel.

Jakub D. Kočí žebrákem

14.10

„Tak to tady ukončíme a půjdeme pryč!“ zazní autoritativní, leč milý hlas. Zvedám oči a vidí pouta a vysílačku na opasku. Neochotně se tedy před strážcem zákona sbírám, snažím se nekomunikovat... „Máte nějaké doklady?“Kroutím hlavou. „A co očkovací průkaz toho psa?“
„No, ehm... ne...“
„Takže se tady už ani neukážete, jinak vám toho pejska seberu.“
„Hm...“
mumlám a odcházím.

Jakub D. Kočí žebrákem

Policistu jsem ještě dohnal

Akci žebrání jsem ukončil, uspokojen prací policie a tak trochu neuspokojen vybranými penězi. Když jsem to spočítal, pán mi hodil dvacet jedna korun v malých mincích. A to kolem mě prošlo asi sto dvacet lidí. Ještě jsem dohnal policistu, abych zjistil, jestli ho někdo zavolal, a dozvěděl se, že nikoli - byl prostě na obchůzce. Z povídání dále vyplynulo, že Národní třída není tradiční žebrácké místo a lidé tu nejsou tolik zvyklí házet peníze. Nejvíce se žebráci stahují do Karlovy ulice, kde policisté dělají obchůzky každou půlhodinu. A kdo jsou žebráci? „Jsou to nejrůznější, i vzdělaní lidé,“ prozradil mi policista, „občas tvoří gangy, občas jsou opilí, ale většinou, když jdou žebrat, jsou slušní a po upozornění odejdou někam jinam. Překvapilo mě, že váš pes je hodně vysportovaný, žebráci je mají většinou pěkně vykrmené a mají pro ně doklady o očkování.“ Muž zákona mi také prozradil, že se jeho kolegovi stalo, že mu žebrák pomohl, když byl napaden: „Asi desetkrát ho předtím vedl na záchytku, ale on mu to nevyčítal. Prostě viděl, že je v nesnázích.“

Peníze jsem rozdal

Svůj žebrácký úlovek jsem chtěl původně dát do kasičky nějaké charity, ale v obchoďáku, kde jsem ji hledal, nebyla. Odnesl jsem tedy nakonec almužnu lidem bez domova, kteří postávají nedaleko od Národní třídy u stanice metra.

Hodila byste někdy almužnu žebrákovi? Přesvědčilo by vás, kdyby měl s sebou pejska? Nebo kdyby hrál na nějaký hudební nástroj? Anebo kdyby měl slepeckou hůl, byl zmrzačený?