vozíčkářem

Pondělní dopoledne jsem si vyhradil na další zážitkovou reportáž, totiž na vozíčkaření. Stát se vozíčkářem, to se může přihodit každému z nás, stačí k tomu jedna hloupá náhoda, a je to. Mě naštěstí tahle věc postihla jen na jedno dopoledne a už vůbec ne náhodně. Domluvil jsem se totiž s občanským sdružením Pražská organizace vozíčkářů, že si od nich vypůjčím vozík a instruktora - skutečného vozíčkáře Tomáše Lance - a projedu se po metropoli. Mimochodem takovou věc si zde můžete vyzkoušet i vy, protože Pražská organizace vozíčkářů dělá mnoho akcí, při kterých předvádí a zprostředkovává lidem bez postižení život na vozíku.

  • Pražská organizace vozíčkářů, o.s.: www.pov.cz

I tentokrát jsem nechtěl švindlovat, tak jsem si doma vzal lano na svázání nohou a hmátl jsem i po dece, protože jsem tušil, že mi na nečinné nožky bude foukat. Navíc mi bylo trapné, mít odhalené svázané nohy. Řádně vybaven jsem vyrazil na reportáž.

9.00

Sešli jsme se Benediktské ulici, kde má Pražská organizace vozíčkářů kancelář. Můj instruktor Tomáš Lanc na mě již čekal a s ním dvě milé „tahačky" - pomocnice. Jedné jsem dal do rukou foťák a začal se připravovat. Svázal jsem si nohy, usedl na svůj „stroj", přikryl se dekou a vyrazil po kanceláři.

vozíčkářem

První zážitek

Jsem docela hračička, takže musím přiznat, že mě drandění na vozíku bavilo a celkem snadno jsem se naučil vozík ovládat. Ačkoli musím říct, že madlo na kole docela prokluzuje, zvlášť v rukavicích - určitě by pomohlo nějaké pryžové zdrsnění. Každopádně zatáčet není větší problém, brzdit také ne. Pln optimismu jsem se tedy těšil ven.

Tomáš Lanc a Jakub D. Kočí

Můj „kolega" Tomáš mi vysvětlil, že takhle vesele jezdit mohu já, protože nemám postiženou horní polovinu těla a docela bezpečně se na vozíku udržím, jemu samotnému dělá problémy mnohdy už jen to. Je tedy zjevné, že hodně záleží na míře postižení. Jak jsem pochopil, elektrické vozíky také nemusí vždycky znamenat výhru, protože jsou mnohem větší a těžko se jimi na některá místa dostanete.

Dorazila Marie Málková, koordinátorka projektu Přes bariéry, a vyrazili jsme.

9.20

Trasu naplánoval Tomáš a cílem bylo dojet z Benediktské na Smíchovské nádraží a zpět. Samozřejmě jsem se nechal vést, protože kdybych měl hledat trasu sám, asi by mi to trvalo dvakrát tak dlouho. Každopádně Praha je v tomhle směru docela přívětivé město, protože pět dní v týdnu jezdí speciální autobusy pro vozíčkáře, krom toho některé tramvaje i autobusy normální městské hromadné dopravy mají vybudované nájezdové plošiny a jejich řidiči jsou docela ochotní. Metro trochu pokulhává, kdybyste čekali výtah na každé zastávce, asi byste byli překvapení. Tomáš si většinou trasy plánuje pomocí internetu.

vozíčkářem první kopeček

Můj první pocit na vozíku venku? Nedovedu si představit, jak bych se dopravoval, kdyby nebyly cesty proházené. Chodník i s mírným bočním sklonem je docela problematický a dává vám zabrat. Cítíte i rozdíl mezi dlažbou a asfaltem. Nájezdy v centru celkem jsou, ale i tak musíte počítat s tím, že se zdržíte. Je třeba naučit se jízdě do kopce, kterážto se praktikuje v předklonu a je hodně namáhavá na ruce - až nyní jsem dodatečně smeknul před Janem Kašparem, hercem Divadla Járy Cimrmana, který mě kdysi při rozhovoru vedl do jedné žižkovské hospůdky - jak ten dvousetmetrový kopec vyjel, asi nikdy nepochopím.

Naše cesta

vozíčkářem

Naše cesta vedla na tramvaj na náměstí republiky, odtud bychom mohli jet linkou 14, ale já chtěl zkusit metro. Náměstí republiky nemá výtah, tak jsme museli na Florenc. Museli jsme tedy počkat na bezbariérový autobus. Na Florenci jsme sjeli docela bez problémů dolu do metra výtahem, ale tady nastalo první velké úskalí. Když zastavil vagon, mezera mezi otevřenými dveřmi a nástupištěm má asi deset centimetrů, což je jen o kousek víc, než přední kolečko vozíku. Dá se to sice vyřešit nacouváním, ale to je docela adrenalin, nakonec jsem se nechal vetlačit.

vozíčkářem

Další zádrhel - nesmíte zapomenout, vozík zabrzdit, jinak jezdíte po celém vagonu tam a zpátky. I na zabrzděném vozíku se musíte držet, hrozí totiž přepadnutí. Cestu metrem jsme ale nakonec zvládli - na ploše pro vozíčkáře a kočárky jsme se dokonce se dvěma vozíky vměstnali ještě k jednomu kočárku - kdyby ale chtěla paní s miminkem vystoupit před námi, asi by to byl trochu problém.

Co říká o vozíčkářích Tomáš Lanc

Tomáš je vozíčkářem odmalička kvůli dětské obrně.

  • Tomáš LancZáleží na míře postižení a podle toho je člověk soběstačný, já třeba některé věci vůbec nedokážu. Já například nemůžu řídit auto, což někteří vozíčkáři svedou.
  • Práci jako vozíčkář seženete těžko - firmy vás nechtějí zaměstnávat, to raději zaplatí pokutu. Hodně vozíčkářů pracuje na počítači.
  • Byt mám městský, bezbariérový, ale nájem platit musím. Teď je to šedesát korun na metr. Ale vozíčkáři potřebují větší byty, protože se v něm potřebují hýbat. Když někdo bydlí s vozíčkářem a ten zemře, musí se rodina z bezbariérového bytu vystěhovat.
  • Za poslední tři roky se v Praze pro vozíčkáře hodně udělalo, jsem za to vděčný. Dnes je ale stále třeba problém, dostat se domů po půlnoci - noční doprava je bariérová.
  • Stále je spousta míst, ať už jde o kulturu nebo o obchody, které nejsou bezbariérové.
  • Když je člověk na vozíčku od dětství jako já, je to pro něj psychicky snesitelnější, než když se mu stane úraz. Normálně říkám, že někam jdu, běžím (smích)...

Ven z metra

Na Smíchovském nádraží výtah není, jsou zde vybudované pojízdné plošiny. Jak jsem pochopil od Tomáše a paní Málkové, dopravní úpravy město řeší posledních několik let a je to znát, dříve (deset let zpátky) to bylo daleko horší a bez auta se vozíčkář na spoustu míst nedostal. Tak ale hurá na plošiny!

plošina

Jsou celkem dvě - do vestibulu a ven. K překonání je zde 63 schodů a plošinám překonání téhle legrace trvá 13 minut, pokud nemáte to štěstí a jsou na druhé straně, tedy si je musíte přivolat. Jezdící tlačítko musíte navíc stále držet kvůli bezpečnosti, to dělá více postiženým vozíčkářům problémy. Cestování na vozíku vůbec vyžaduje trpělivost. Já bych si asi vzal příště knížku, Tomáš většinou kouká po holkách.

vozíčkářem

Nahoře na zastávce tramvaje jsme byli přesně v 11.00. Pravda, trochu jsme se sami zdrželi při přestupování na Florenci, kde jsme nejprve zkoušeli přestup z trasy C na trasu B.

Pád

Jste-li na vozíku, riskujete pád. Totiž, může se vám stát, že se občas převážíte a skončíte na zádech. Když si neublížíte, můžete se zkusit dostat zpátky na vozík. No, nebudu vás napínat, tohle jsem prostě musel okusit!

pád z vozíčku

Spadl jsem uměle - tedy nechal se položit. Byl jsem v tu chvíli asi pro kolemjdoucí docela zajímavou atrakcí. Celá procedura zdvižení se ze země na vozík mi nezabrala déle než minutu, ale moje pomocnice mi říkala, že takhle by se vozíčkář prostě zvednout nedokázal - používal jsem zkrátka svaly na nohách alespoň ke kleku a k nadzdvižení se - to vozíčkář nedokáže.

pád z vozíčku

Resumé

Do redakce jsem dorazil skoro až v poledne. Jízda na vozíku mě vlastně docela bavila - ale to bude asi mou dobrodružnou povahou a vědomím, že z něj zase vstanu. Na vozíku bych se asi brzy stal kulturistou - je to vážně hodně slušná makačka. Rozhodně není lidem, na vozík přikurtovaným stále, co nezávidět. Práci shánějí těžko, většinu důchodu dají ale na bydlení. Jsou věci, které nemohou, nebo mohou jen stěží a musí k tomu mít uzpůsobené podmínky. Praha mi přišla vcelku vstřícná, ale představím-li si, že jedu na vozíku do práce třeba z Karláku na Žižkov, musel bych si nechávat nejméně hodinovou rezervu. Tedy: Bože chraň!

vozíčkářem

Znáte nějakého vozíčkáře? Zkoušela jste někdy jet na vozíku? A zajímá vás to, chtěla byste to zkusit?

Podobné zážitkové reportáže dělám rád - pokud vás napadne něco, co byste chtěli, abych za vás vyzkoušel, pište to do diskuze, nebo lépe na e-mail: jakub.koci@zena-in.cz. Nápadů není nikdy dost! Určitě se nechám - nebo někdo další v redakci - inspirovat.

Kam dál?

Reklama