Jsou nemoci malicherné i vážné, nemoci smrtelné, nevyléčitelné, ale i takové, které se vyléčit dají a nezanechají po sobě žádné stopy. A se všemi takovými chorobami se potýkají nejen lékaři, ale i léčitelé, a o těch bude právě řeč.

V létě jsme vás informovali o plánované návštěvě léčitele. Článek si můžete připomenout ZDE. Po zdlouhavých přípravách konečně nastal čas prvního sezení. Přestože nemálo alternativních léčebných metod svůj úspěch slaví jen díky placebo efektu a subjektivnímu hodnocení pacienta, kterého lze snadno přesvědčit, že už se cítím lépe, my máme to štěstí, že si úspěch léčby můžeme po nějakém čase změřit. Na první sezení si nesu čerstvou lékařskou zprávu, která nemilosrdně praví: Percepční nedoslýchavost se ztrátou sluchu 75 % na levou a 53 % na pravou stranu.

Návštěvě předcházely dlouhé přípravy. „Kapej si jednou denně do ucha šťávu z bazalky, je to kvůli tónice,“ radil mi léčitel již dříve. Byla nutná i příprava psychická. Léčitelství se z velké části opírá o sugesci a víru v uzdravení. Přestože pouhá sugesce v tomto případě nepostačí, stejně tak jako si člověk po amputaci těžko vsugeruje chybějící končetinu, snažím se uvěřit.

„Je pravda, že nikdo s takovou nemocí za mnou ještě nepřišel, přesto si myslím, že nejsi bez šance,“ uvítal mě sympatický mladík, zatímco jsem vstupovala do pokoje provoněného exotickými bylinkami z poliček. Poznávám, že jsem právě vstoupila do moderního šamanského „doupěte“. Vypovídá o tom každý detail místnosti od tlumené exotické hudby, přes odbornou literaturu v knihovně až po bylinky, které zaplnily každé volné místo.

Usazeni v polštářích na podlaze začínáme naše sezení. „Lékaři možná tvrdí, že ti nemohou pomoci, ale z pohledu léčitelství to není tak jednoznačné. Dalo by se říci, že to chce jen trochu šťávy. Na dnešní schůzce ještě nezačneme samotnou léčbu, jen zjistíme, co ti pomůže,“ vysvětlil mladý léčitel. Šalvěj divotvorná byla v dávných dobách přidávána do šamanských vykuřovadel. Pro své halucinogenní účinky je i oblíbenou náhražkou zakázané marihuany.

„Léčba bude probíhat ve stylu oaxackých indiánů z Mexika. Dnes si pouze vykouříš šalvěj, která tě uvede do transu. V transu se pak zeptáš spojenců, takových hodných duchů, jak bys svou nemoc měla léčit. Osobně si myslím, že by mohly pomoci bylinky, které navozují sluchové halucinace. Pokud nemáš zkušenost s drogou, jako je konopí, může to být pro tebe silný a možná i trochu nepříjemný zážitek. Další sezení už by neměla být tak drastická. Takže teď ještě máš možnost couvnout. Pak už nebude možné účinky šalvěje zastavit. I když první pomoc po ruce samozřejmě mám,“ varuje Radan. Souhlasím, i když jsem trochu nervózní.

Jako nekuřák mám s dýmkou zpočátku problémy, nakonec své plíce donutím ke spolupráci. Ani po více než půlhodině necítím žádnou změnu. Přemýšlím, jestli nebude lepší rovnou říct: „Nezlobte se, na mě to nefunguje.“ Zatímco se rozmýšlím, začínám cítit silnější tlukot srdce. O chvíli později už tluče tak zběsile, že se začínám obávat infarktu. Stihnu svému společníkovi ještě říct, že mi není vůbec dobře, ale netuším, zda mi bylo rozumět. Pak můj mozek začne v důsledku překrvení produkovat halucinace…

Nejdřív mě šálí jenom zrak. Vidím sebe i jeho, ale nejsem schopna vidět plynulý pohyb. Vše vypadá jako nekvalitní přerývaný film. Pak se obraz vytratí úplně a před očima vidím cosi, co připomíná zelenomodré plameny ohně, které se tu a tam formují do různých abstraktních obrazců. O něco později se dostaví i halucinace sluchová, v níž na mě cizí řečí mluví ženský hlas. Zdá se mi (ale jistě to nevím), že jí stejnou řečí odpovídám, ač vůbec netuším, o čem je řeč. Na malou chvilku přicházím k sobě. Radan mi něco říká, odpovídám a vzápětí ta slova zapomenu. Ptám se ještě jednou, o čem se bavíme, načež se znovu ponořím do svého „transu“.

Nevím, jak dlouho trvalo, než účinky drogy začaly vyprchávat. Ve chvíli, kdy moje smysly začínají vnímat skutečné obrazy a zvuky, je venku už tma. „Povedlo se,“ směje se na mě mužská tvář a před obličejem mi mává kusem popsaného papíru. „A tohle si vypij, pomůže ti to rychleji se vzpamatovat,“ říká a podává mi do ruky bylinný nálev. Je neskutečně hořký.

„Už víme, co by ti mělo pomoci, všechno jsi mi řekla,“ raduje se. „Já?“ pokrčím rameny a zvedám se ze země, abych zjistila, že mě nohy nenesou ke dveřím tak, jak by měly. „Ozvu se, až budu mít všechny potřebné bylinky. Pak můžeme zahájit léčbu,“ ozve se do potemnělé ulice. Pak se dveře zaklapnou.

Nebudu lhát, účinky drogy doznívají ještě ráno. Je to jako kocovina. A mnoho vzpomínek na večerní události mi v hlavě nezůstalo. Vybavují se postupně až v průběhu dne – dne, kdy si každou chvíli kladu otázku: Co na tom ti Indiáni mají?

Požádala jste někdy o pomoc léčitele? Pomohl vám? Jak vás léčil?

Reklama