hubenour

Byla jsem na víkendu u kamarádky na chalupě. Najednou slyším od sousedů děsný řev. „Ty opičáku, kreténe, hovado, tys to zase zvoral…co máš v tý palici?“ Tázavě jsem se otočila na kamarádku. „To je tady na denním pořádku, mávla rukou. Tady ho nikdo jinak neosloví. Řvou na něj i vlastní děti. Ani nevím, jak se jmenuje křestním jménem, když je mladá v dobrém rozmaru, osloví ho příjmením.“

Shrbený vyhublý chlapík, který vypadá o deset let starší. Hákuje od nevidím do nevidím a celá famílie ho sekýruje. Když ho pozdravíte „Dobrý den“, skoro se vyleká a vděčně odpoví. „Možná spí i v kůlně na dvorku. Vůbec si nedokážu představit, že by ho pustila k sobě do postele.“
„No počkej, vždyť mají malé dítě,“
opáčím.
„To je mi argument,“ odpoví kámoška.

„Ale co já vím, možná mu to tak vyhovuje a dělá mu dobře, že ho všichni ponižují. Nikdy jsem neslyšela slovo protestu. Asi má strach. Možná mu nic jiného nezbývá než si nechat skákat po hřbetě. Kdyby ho vyhodili na ulici, stane se z něj bezdomovec. Ale tady ve vsi ho nikdo nelituje, a dokonce mu to přejou. Prý kvůli ní opustil své děti a dal je do děcáku. Ale znáš to, babský povídačky.“

„Oběěěd!“ ozve se za plotem a já čekám, jestli „otrok“ ustane ve své činnosti a zasedne ke společnému stolu. Ne. Stále tam něco kutá. Možná dostane zbytky do korýtka.

„Já to neřeším, ať si dělají, co chtějí, jen kdyby pořád tak neřvali.“

Ale až jednou ztichnou, bude to třeba znamení, že mu došla trpělivost. Bude stát uprostřed dvorku s nepříčetným výrazem v očích a kymácet zakrvácenou sekyrou.  

A druhý den si přečteme palcové titulky: „Vyvraždil celou rodinu!“

Reklama