Reklama

 

V sobotu se konal celovečerní benefiční koncert v rámci týdenní akce: VyVolení pro Kapku naděje.

Pro bývalou obyvatelku Vily, Věrku, to byl ale traumatizující zážitek – organizátoři VyVolených ji a ostatní novináře nechtěli pustit na koncert!

 

Pořadatelé tohoto projektu nezvládli situaci. Možnost přiblížit se k VyVoleným měli pouze ti, jenž byli napsáni na jakémsi seznamu. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme zjistili, že bychom na onom seznamu měli být také, ale nejsme. „Počkejte si do půl osmé. To budeme pouštět každého,“ zněla nekompromisní odpověď jednoho z černých šerifů.

Brzy jsem si ověřila, že se vyplatí být ve správnou chvíli na správném místě. Ochranka se bezdůvodně rozhodla, že pustí pět lidí dovnitř a toho jsem  využila.

Jaké bylo překvapení, když jsem došla k pódiu a vedle mě stála bývalá obyvatelka Vily - Věra! Začaly jsme si spolu povídat. Zjistila jsem, že musela řešit stejný problém. Jak přinutit černé gorily, aby ji pustili na koncert, když není uvedena v seznamu! „Cítila jsem se trapně,“ říkala. „Černý šerif mě nechtěl pustit dovnitř a musela jsem volat manažerce projektu. To byl fičák,“ znělo z jejích úst. Že to byl s Věrou „fičák“ a že je to skvělá ženská, která si ráda povídá, jsem se přesvědčila na vlastní kůži. Na koncertu byla se svou dcerou, která mi řekla, že chce jít další rok do Vily!

 

Ve spontánním hovoru, na který jsem nebyla připravená, jsem si s Věrou povídala o všem možném i nemožném. Probraly jsme VyVolené i část jejího nového života. Měla jsem pocit, že se známe už dlouho a prostě jsme se zase náhodně potkaly. Věrka je opravdu nesmírně otevřený, důvěřivý a přímý člověk a na nic si nehraje. Zářila radostí, rozdávala úsměvy a téměř mě nepustila ke slovu. Když jsem tu možnost nakonec dostala, zeptala jsem se, co jí pobyt ve Vile dal a vzal.

„Jo, první dny byly dost perný. Nestačila jsem se rozloučit se svou dcerou a už jsem byla ve Vile. Po pár dnech  jsem měla pocit, že mám vygumovanou hlavu. Ztratila jsem kontakt se světem a zapomněla i číslo PINu svý kreditní karty. Za týden jsem se ale „aklimatizovala“ a myslím, že docela dobře zapadla do kolektivu. Zlomové místo, kdy jsem se rozhodla, že odejdu, pro mne nastalo ten večer, kdy nás organizátoři pozvali do divadla a na slavnostní večeři. Strašně se mi chtělo domů, za mojí dcerou. Bylo to děsně silný. Později jsem si začala uvědomovat, že stejně nevyhraju a že by to bylo jen prodlužování mýho odchodu a návratu k dceři, na kterou jsem se den za dnem víc těšila. To byl taky důvod, proč jsem dělala všechno pro to, aby mne vyhodili, a ještě si to „posichrovala“ Duelem s tak silným partnerem, jako je Vladko. V záloze jsem měla ještě další variantu - vylézt na střechu a přeskočit zeď. Teď jsem šťastná, snad i trochu známá, a doufám, že si budu moc realizovat svoje životní představy.“

 

Koncert začal. Věrku přehlušily ampliony a náš rozhovor byl u konce. Věrka mi ale dala termín na naše "první" interview. A to je šance i pro Vás – nahlédnout do jejího soukromí a zeptat se na co chcete.

 

Mezitím jsem si odskočila do zákulisí. Čekal mě další bojový úkol - přesvědčit ochranku u vchodu, aby mě pustila. Bylo mi trapné vydávat se za fotografku, když jsem neměla profesionální fotoaparát s půlmetrovým kanónem. Bleskově jsem vyndala z kapsy kartu redaktora a stejně tak rychle jsem ji zasunula zase zpátky. Byla jsem uvnitř.

Zákulisí jsem dobře znala, a tak jsem na ostatní působila dojmem, že tam zkrátka patřím. Další šok jsem zažila, když jsem se chystala vyfotit Vendulu Svobodovou.

 

Malý, škaredý a hodně nepříjemný černý šerif na mě vyrukoval!
„Tady fotit nesmíte, co tady děláte!

„Ale můžu. Jsem fotografka!"
„To mi chcete říct, že jste fotografka, když máte v ruce tohle!“ Myslel tím můj fotoaparát. „Nemám peníze na dražší, a jak si myslíte, že bych se sem asi dostala!“ odpověděla jsem. To ho uspokojilo a nechal mě pracovat.

Brousila jsem si zuby na VyVolené, kteří se připravovali na vystoupení. V blízkosti jejich Vily mě oslovil další šerif. 
"Ukažte mi průkazku!" 
I ten mě pustil. Uvnitř jsem si udělala pohodlí a začala fotit. Jindra z VyVolených seděl na posteli a civěl přímo na mě!
„Ta černovláska mě fotí!" řekl ostatním.

Vůbec mi nedošlo, že na mě civěl i zbytek VyVolených. Šly na mě mrákoty. Trvalo mi půl minuty, než jsem zjistila, co se děje. Kladla jsem si otázku, jak je možné, že mě viděli!  Jeden z kameramanů mi na ni ihned odpověděl. Máte zapnuté zaostřování laserem a stojíte blízko u okna. Je na vás zkrátka dobře vidět. 

 

 

Protože jsem byla prozrazena a u VyVolených, už jsem nemohla fotografovat, vydala jsem se zpátky k pódiu. Uprostřed hlučného davu se objevila prázdná židle. Nikdo o ni neprojevoval zájem, a tak jsem si na ni stoupla. Chtěla jsem pro vás získat lepší záběry a mít i lepší výhled, až příjdou VyVolení. Nedočkala jsem se. Půda se mi začala houpat pod nohama. Postarší agresivní paní mi lomcuje židlí!  
"Nevidím a ti lidé za mnou taky ne!" odvětila.

Po zjištění, že za onou dámou nikdo nestojí, se mi udělaly mžitky před očima. Někteří lidé přihlíželi, jak to mezi námi dopadne, a VyVolení je přestali zajímat. Rozpoutala se válka v boji o židli a o to, kdo ji bude vlastnit. Pokoušela jsem se dál fotografovat, ale fotky byly rozmazané. Židli jsem později věnovala Věře, aby si mohla podat ruku s VyVolenými.

 

 

Jaké zážitky a postřehy jsem si odnesla z  trochu nepovedeného vystoupení?

Všechny kapely  hrály na play-back!  Během vystoupení Vlasty Horváta vypadl proud a vše rázem utichlo!

Petr Kolář přišel na koncert přímo z hospody. Nedopalek cigarety strčil Věře do ruky s tím, ať to po něm dokouří! Věra odmítla, že je nekuřák!

 

Lidé, kteří vyhráli lístky, aby mohli být přímo v centru dění, netušili, že dělají pouze křoví a ještě k tomu zdarma!

 

 

Někteří interpreti účinkovali pro Kapku naděje z toho důvodu, aby se oprášilo jejich jméno!

 

Diváci se na koncertu nudili!

 

Dávejte si pozor na Černé šerify - myslí si, že oni jsou ti VyVolení!

 

 

Jak jste se mohli dovtípit, být redaktorkou není jednoduché.  Nicméně, zážitky, které tato akce přinesla, vše vynahradily.