Reklama

Bylo to v 5. třídě, kdy jsme hrávali pro malý děti ve školkách divadlo, spíše pohádky. Samozřejmě jsme se pilně připravovali, a tak jako každá pohádka musí mít kulisy.

Sháněli jsme kartóny, aby jsme mohli hrát. Sehnali jsme vše potřebné. No jo, ale kde to malovat. Nikoho nenapadlo nic lepšího, než u nás na chodbě v paneláku. A tak jo, nikdo nic nenamítal, sousedům nevadila trošku hlasitá hudba při malování.

Ještě jsme neměli domalováno a holky povídají: ,,Co kdybysme vyvolávali duchy?" No jo, a co malé děcka v páté třídě neudělají, že ano. Tak jsme si vylezli na schody o patro výš a začly vyvolávat. Nejdříve jsme nevěděli, koho. Tak jsem prohlásila, že vyvoláme mého křečka Drobečka, který byl nemocný a umřel na zlomenou nožku.

A jak to bývá: ,,Vyvolávám, vyvolávám mého křečka Drobečka, jestli mě slyšíš, dej mi znamení." A nic. Jako prdlý holky jsme se smály a ukončily to a šly jsme zase malovat. No jo, jenže za chvilku ťapkali po schodech naši a už zespoda nadávali, jak jsme nešikovné. Přišli k nám a zjezdili nás tak, že malujeme po zdi. No jo, jenže my nic neudělaly, a když nám naši řekli, že na zdi o patro níž je celá politá zeď od barev, tak nám to teprve došlo. Drobeček nám dal znamení a my o tom nevěděli.

Od té doby jsme radši nevyvolávali.

Puppinka


Děkujeme za nádherný příběh.

Ještě, že to byl jenom křeček :)

Zažily jste také nějakou tu nevysvětlitelnou záhadu, milé ženy-in? Podělte se o ni s námi!

redakce@zena-in.cz