Půl roku uteklo jako voda a z našeho malého roztomilého uzlíčku je raubíř, který se nezastaví před ničím. Od té doby, co leze, není k zastavení a jeho kousky leckdy překonávají i naše nejfantasknější představy.

„Hurá, už leze!!!“ Kdybych před měsícem věděla, co vše bude následovat, zněl by tento můj výkřik mnohem méně nadšeně. Ano, synek se naučil plazit a lézt, vzápětí sedět, a teď už s oporou i stojí. Je mu osm měsíců a já se zmítám v dvojroli – pyšná matka vs. vyděšená stíhačka, která pořád běhá a zachraňuje ho před úrazy nejrůznějšího druhu.

baby

Je to tak, během měsíce se ze mě stala roztržitá osoba, která nestíhá nic – práci, úklid, vaření, a jen pořád někde loví neřízenou střelu, do které se během této krátké doby stihl můj syn proměnit. Radost z toho, jak je šikovný, se postupně vytrácí, a místo ní se dostavuje obava, zda tohle období všichni ve zdraví přežijeme.

„Pozor, padá židle! Chyť ho! Necháš ty kabely! Neolizuj ty boty! Nejez tu hlínu!“ Tyto a další podobné výkřiky se u nás doma teď ozývají vlastně neustále. Člověk nedává dvě minuty pozor, a pak se nestačí divit, co všechno se dá za tak krátkou dobu stihnout - vytahat všechny věci z šuplíku, vyházet odpadky z koše na zem, vyndat a oslintat všechny knihy, které měly tu smůlu, že byly umístěny do spodní police v knihovně. Manželovo sci-fi, no co se dá dělat…

baby

Když jsme, očekávajíce příchod potomka, zařizovali před rokem byt, měla jsem pocit, že jsme to nemohli vymyslet lépe. Vše hezky uspořádané a praktické, pro miminko jako dělané, říkala jsem si tenkrát. Jak jsem se ale mýlila. Teprve teď, když se synek dostal do této divoké fáze, najednou vidím všechny nedostatky. „Koho to probůh napadlo, dát sem ten stůl takhle? Tou ostrou hranou do prostoru? A kdo chtěl pořídit stolek pod televizi, který je opatřen kovovými lištičkami?!“ Ach jo, byla jsem to já. Dokud totiž dítě neleze a nezkouší přelézt vše, co mu stojí v cestě, člověk si vůbec neuvědomí, co je nepraktické nebo přímo nebezpečné. No ale buďme spravedliví, i manžel měl pár nápadů, které se ukázaly jako ne příliš šťastné.

baby

Rozhodli jsme se tedy, že pár detailů u nás doma budeme muset ještě upravit. Krom toho neustále vymýšlíme, co je ještě nebezpečné, a měli bychom to tudíž nějak zajistit. V tomhle je náš syn ale naneštěstí vždy o krok před námi, takže vlastně jen chodíme a čekáme, co kde zase najde a odkud spadne. Nikdy pro mě asi nepřestane být záhadou to, že si pokaždé během několika vteřin dokáže vybrat v místnosti tu nejnebezpečnější věc, a přesně tu se rozhodne jít prozkoumat. Mezi jeho nejzdařilejší objevy patří samozřejmě zásuvky, kabely od počítače i počítač jako takový. Elektronika ho vlastně láká vcelku všechna, takže se na ni intenzivně zaměřuje. Kromě toho má oblíbené i šuplíky, ve kterých se vždy objeví něco pro děti ne úplně vhodného, a kytky v těžkých květináčích, které se usilovně snaží strhnout si na hlavu. Zajímavým nálezem byly také důležité dokumenty schované v šanonu, který byl bohužel umístěn také nízko. Chutnaly mu moc!

baby

Vedle nálezů nebezpečných jsou tu pak ty ne příliš hygienické. Ať už se jedná o koš s odpadky, které je nutno prozkoumat, hlínu v květináči nebo špinavé žaluzie na oknech. „Vem to ale čert,“ jak říká můj muž, „hygiena se dnes přeceňuje.“ Důležité je, aby se mu nic nestalo. Zaměřili jsme se tedy jen na věci nebezpečné. Všechny potenciální hrozby v podobě mých krásných květin jsme již raději odvezli na letní byt k rodičům, zásuvky, které nebyly bezpečnostní, opatřili speciálními záslepkami a do šuplíků se právě chystáme nainstalovat dětské pojistky. Všechny ostré rohy a hrany se snažím obklopit polštáři a začínám uvažovat o dětské ohrádce, abych si mohla alespoň na chvíli odskočit dát věci do pračky nebo něco uvařit a Adámka pak našla zhruba tam, kde jsem ho pár minut předtím nechala.

Maminka mi vždycky říká, abych ho dala do postýlky a nechala ho tam, že se tam nějak zabaví. To ale možná platilo na nás – na děti, které trávily dříve v postýlkách daleko víc času, ale náš Adámek, ten prostě přes den v postýlce být nechce. Přišel by tak přece o všechnu zábavu a nebyl v centru dění, a to prostě nejde. Už si zvykl, že si hraje na zemi a postýlka že je na spaní, takže ho v ní přes den nikdo neudrží. A ano, zkoušela jsem ho tam nechat a nevšímat si ho, ale nevydržela jsem. Dokáže být opravdu hodně hlasitý, když se mu něco nelíbí, a vůbec se nestydí mi to dát najevo.

baby

A jaké máte zkušenosti vy? Byly vaše děti taky tak divoké, nebo spíš klidnější? A jak jste řešila bezpečnost v bytě? Doporučila byste ostatním dětskou ohrádku? Nebo máte nějaký jiný tip, jak tohle období překonat a nezbláznit se?Podělte se s námi o vaši zkušenost v diskuzi pod článkem.

baby

Čtěte také:

Reklama