Bulvár

Výtvarnice Hejlová: Jak si mě státní návladní z Koblenze nastěhoval domů

Možná vám nebude povědomá její tvář či obrazy, ale s největší pravděpodobností jste už v televizi nebo v médiích viděli některý z jejích charakteristických šperků na dámách z řad českých celebrit.

A.Hejlová

Málokdo přitom tuší, že samotný příběh jejich autorky, malířky a výtvarnice Alexandry Hejlové je přitom stejně pestrý jako její tvorba. Kombinace pohádky o popelce a nekonečné překážkové dráhy, tak by se dala stručně popsat cesta k jejímu úspěchu. Ale být v jejím případě příliš stručný by byla velká škoda, protože detaily jsou tak zajímavé!

Ve správný čas na správném místě

A.Hejlová

Její obrazy s něžnými romantickými motivy vztahů mezi mužem a ženou visí v soukromých sbírkách i v galeriích po celém světě včetně Piccasso Gallery ve Washingtonu D.C., pro který si až do Čech přijel sám majitel galerie. Léta vystavovala v Německu a dvanáct let přelétávala mezi Evropou, Spojenými státy a Českou republikou. Žačka našich předních akademických výtvarníků a sochařů manželů Hudečkových se však k vysněnému malování musela nejprve tvrdě propracovat.
„Odmalička jsem pořád něco kreslila,“ říká malířka. „Toho si všimla babička, která mě vychovávala, a když mi bylo asi sedm, vyhlédli si mě manželé Hudečkovi v tehdejším UKDŽ na Náměstí Míru, kde se pořádaly různé tvůrčí kurzy. Bylo nás asi 12 dětí a já pak léta k Hudečkovým docházela na hodiny,“ vzpomíná na své začátky Alexandra. A přestože od své babičky, velké milovnice umění, měla obrovskou podporu, v šestnácti letech ji čekala tvrdá zkouška.
A.Hejlová„Babička mi kladla na srdce, že nejdříve musím vystudovat pořádnou školu, aby ze mě bylo slušné děvče,“vzpomíná s úsměvem výtvarnice na babiččiny obavy. Přesto poslechla a kromě „seriózní“ ekonomky začala navíc studovat také soukromou výtvarnou školu.
„Na to jsem si ale musela nejdříve vydělat, protože bydlení, barvy a plátna něco stály. Abych tedy mohla vůbec pracovat, nechala jsem se v šestnácti zplnoletnit, což se za totality dělalo spíš kvůli těhotenství. Já o to musela žádat proto, abych se vůbec uživila,“ vysvětluje malířka, která svou první práci získala u stavební společnosti jako vážná.
„Odpoledne po škole jsem vážila auta naložené štěrkem nebo pískem a v přestávkách jsem si dělala úkoly do školy. Navíc šlo jen o poloviční úvazek, takže jsem většinou neměla na nic jiného než na rohlíky s broskvovou limonádou a spala jsem asi čtyři hodiny denně,“ vypráví Alexandra, kterou prý po tomto tvrdém tréninku v životě už hned tak něco nezlomilo.
„Dokonce i dnes, když je hodně zle a já se zpočátku vnitřně drásám, co bude a jak to vyřeším, se pak nakonec nějak zmobilizuju, odkopnu z místa a jedu zase dál.“
V osmnácti, po babiččině smrti, mladá umělkyně začala přemýšlet, co dál. Svůj rychlý úspěch za hranicemi dodnes skromně připisuje především velkému štěstí.
„Je to tak, do zahraničí jsem se dostala díky tomu, že jsem byla ve správný čas na správném místě, když jsem v roce 1991 měla v Praze vernisáž,“ tvrdí Alexandra, která tehdy malovala obrazy staré Prahy. Ty se zalíbily Petře Horáčkové, české majitelce německé umělecké agentury ve Stuttgartu.

A.Hejlová
„Koupila si dva z nich, a tím to vlastně všechno začalo,“ vzpomíná výtvarnice na svou první zahraniční nabídku. Jen u jedné výstavy pochopitelně nezůstalo. Brzy dostávala talentovaná malířka pravidelné zakázky, díky kterým mohla do Německa přesídlit natrvalo.

Z Německa až do zámoří

„Měla jsem v Německu bydlení i manažery, kteří své práci opravdu rozuměli, a to, co jsem si tam vydělávala, se s českými poměry nedá vůbec srovnat. Mohla jsem se zkrátka plně soustředit na svou práci,“ pochvaluje si Alexandra svou zahraniční zkušenost.

A.Hejlová
Netrvalo dlouho a začala vystavovat po celém Německu. V Oldenburgu měla v místní tančírně dokonce stálé expozice svých děl. Mezi nimi byly také malby na hedvábí, šály, šátky, motýlky pro muže, kravaty či toaletní taštičky. „V tančírně šly mé výrobky obzvláště na odbyt, protože když si muž s ženou šli zatancovat, většinou si pak na památku vzájemně koupili nějaký dárek,“ usmívá se výtvarnice.
Mezi pracovními cestami po Německu začala vystavovat své obrazy také v New Yorku, kde o ně v amerických galeriích projevili zájem a v tisku ji nazvali novodobou impresionistkou. Na Manhattan Alexandra dodnes nedá dopustit a nesouhlasí s tvrzením, že Američané jsou uměleckými barbary. „Vždyť právě Manhattan je kolébkou nejrozmanitějších kultur! Je plný barev a inspirace,“ říká Alexandra s nostalgií v hlase.

Umění je investice

A.Hejlová

Alexandřino pracovní putování mezi Evropou, Českem a Spojenými státy trvalo až do konce roku 2003.
„Vždycky jsem byla přesvědčená, že jsem neskutečně kosmopolitní. Jenže jak šel čas, s každým dalším rokem jsem pociťovala větší stesk po Praze,“ přiznává malířka, proč se nakonec po dvanácti letech rozhodla opustit úspěšnou kariéru v zahraničí a vrátit se zpět do vlasti.
„Říkala jsem si, že teď, když už se může volně cestovat a máme internet, tak si určitě zvládnu udržet kontakty, i když budu trvale žít v Praze. Jenže ono to takhle nefunguje.“
Dnes Alexandra uznává, že si svým návratem profesně velmi pohoršila. Osobní udržování kontaktů v Evropě a v zámoří se podle jejich slov nedá nahradit ani dnešní vyspělou technikou.
„Člověk tam musí opravdu být, utužovat styky a pendlovat po světě, protože tohle za vás prostě nikdo neudělá,“konstatuje.

A.Hejlová
A co považuje za své největší úspěchy?
„To, že si znalci umění pořizovali mé obrazy do svých soukromých sbírek, byla pro mě vždy velká čest, ale skvělý pocit byl, když si mé obrazy vyhlédl státní návladní z Koblenze, který zrovna hledal něco do svého nového domu. Postupně si mými obrazy zařídil celý dům a žádného jiného malíře, dokonce ani žádného klasika nebo populárního novátora, si tam už „nepustil“. Něco takového se mi hned tak už asi nepodaří,“ usmívá se Alexandra, která tak díky německému státnímu návladnímu přišla k dalším zajímavým zakázkám z řad soudců či advokátů. To, že v zahraničí lidé hledají zajímavá umělecká díla, je podle ní zcela běžné.
„Berou to jako investici do budoucna, kterou jednou zdědí jejich potomci,“ říká Hejlová s tím, že v Čechách tento trend není zatím běžný ani mezi movitějšími lidmi.

Český kulturní šok

zpěvačka  Olga Lounová.Rozdíl je podle malířky také v postoji Čechů k umění.
„Když se v německé galerii koná výstava třeba od pěti odpoledne, ženy přijdou v koktejlech a muži v kravatě. Začíná-li výstava večer, lidé se obléknou do večerních šatů. Zkrátka není pochyb, že přišli za kulturou. Podívejte se, jak chodí do galerií oblečeni lidé u nás,“ porovnává malířka a dodává: „Dnes vám lidé klidně přijdou na večerní představení v džínách i do Národního divadla. Tohle už je podle mne naprostý despekt nejen k divadlu a k hercům, ale také k umění obecně,“ zlobí se česká výtvarnice, která tento nehezký trend paradoxně pozoruje spíše u takzvaných zbohatlíků než sociálně slabších rodin, jež si z finančních důvodů za kulturou příliš často vyrazit nemohou. „Právě ti, kteří peníze řešit nemusí, mají většinou pocit, že není potřeba brát na nic ohled,“ říká Hejlová ke svému kulturnímu šoku, který na ni doma po návratu ze zahraničí čekal a který dodnes jen velmi těžce rozdýchává.
Dalším překvapením pro ni byl způsob jednání některých českých galeristů. Než začala pravidelně spolupracovat s galeriemi Radostína Evy Vančurové a Epicure, zažila několik zklamání.
„Když jsem se někde v Německu s nějakou galerií na něčem domluvila a podali jsme si ruku, všechno fungovalo. Tady si můžete podepsat závaznou smlouvu, a stejně je vám to k ničemu. Stalo se mi, že jsem si domluvila autorskou a prodejní cenu, a pak jsem přišla a zjistila, že prodejní cena je mnohem vyšší než ta, kterou jsme si písemně stanovili. Někteří čeští galeristé navíc v podstatě očekávají, že si všechno zařídíte sami od účasti novinářů, až po samotný prodej děl. Něco takového jsem v zahraničí opravdu nezažila,“ kroutí hlavou Alexandra Hejlová s tím, že být výtvarníkem v Čechách je opravdu boj se vším všudy.

Šperky pro celebrity

A.Hejlová

Alexandra ale neusnula na vavřínech a rozhodla se svůj tvůrčí talent expandovat také do jiných oblastí. Její šperky, které začala na popud svého manžela (nakladatele, zpěváka a textaře Jindřicha Krause, pozn. red.) vyrábět před třemi lety, dnes slaví velký úspěch. Šperky z její dílny můžete často vidět v televizi na krku českých celebrit nebo při módních přehlídkách návrhářů, kteří je s oblibou používají jako doplňky svých modelů.
„Výroba šperků je taková skvělá výplň mezi tím, než se budu moci vrátit zpátky k malování,“ říká maminka dvouleté Sandry. „S malým dítětem nejde pracovat šestnáct hodin v kuse na obrazu, tak jako jsem to dělávala, když jsem ještě byla sama a mohla malovat ve dne v noci non stop, dokud jsem nepadla únavou,“ vysvětluje malířka, která s galerií Radostína plánuje také kurzy malování na sklo pro veřejnost, o které je momentálně velký zájem.

A její další plány? Těch má spolu se svým manželem v rukávu stále víc než dost.
„Umělec nesmí zakrnět. Musí se neustále rozvíjet a vymýšlet něco nového,“ uzavírá Alexandra Hejlová a nikdo jistě nepochybuje o tom, že ve světě umění ještě ani zdaleka neřekla poslední slovo.

   
22.02.2011 - Příběhy - autor: Eva Dömény

Komentáře:

  1. avatar
    [4] heligona [*]

    Altamora — #3 Vedle mě seděla na baletu dvojice, která se asi dlouho neviděla. Na konci druhého jednání jsem je seřvala a z toho třetího už jsem něco i měla Sml31 Oblečení byli slušně.

    superkarma: 0 22.02.2011, 15:43:15
  2. avatar
    [3] Altamora [*]

    femme — #2 Byli v českém divadle, tak to byli buranští ČešiSml32. Ale vážně - pokud se lidi chovají slušně a nepletou si divadlo s multikinem, tak jsem ochotná jim nevhodný oděv odpustit. Horší jsou ti, kteří se v divadle nudí a pořád musí něco komentovat. Ať už mají na sobě cokoliv.

    1. na komentář reaguje heligona — #4
    superkarma: 0 22.02.2011, 15:22:16
  3. avatar
    [2] femme [*]

    Janci55 — #1  představ si, že já jsem měla zase tu "čest" zažít v ND v džínách a triku cizince a to x krát Sml22  

    1. na komentář reaguje Altamora — #3
    superkarma: 1 22.02.2011, 13:55:53
  4. [1] Janci55 [*]

    Článek se mi moc líbí. Mám stejný názor v tom, že někteří Češi jsou kulturní barbaři. Také jsem měla tu čest zažít, kdy pár navštívil Národní divadlo on v kostkované košili a ona ve vytahaném svetru.    

    1. na komentář reaguje femme — #2
    superkarma: 0 22.02.2011, 12:16:46

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme