Tenhle příběh je jak vystřižený z dramatického románu. Lojza po smrti otce zvelebil chátrající dům, nadřel se na něm jako kůň a doufal, že v něm dožije. Ale otec na něj v závěti nemyslel a odkázal dům dceři z druhého manželství. Ta Lojzu vyhazuje na ulici.

vyhnání

Nedávno bylo na vesnici velké pozdvižení. Rozhořčené ženy klepaly na dveře domů a žádaly sousedy, aby přišli podpořit Lojzíka, kterého nevlastní sestra (ta mrcha nevděčná) stěhuje z rodného domu.

Sousedka zaklepala i u nás. Nechtěli jsme se do té záležitosti vůbec vměšovat, ale Lojzíka jsme znali, tak jsme se s ním přišli alespoň rozloučit. Kdo je Lojzík? Asi tak pětapadesátiletý muž. Po mozkové mrtvici v invalidním důchodu. Má ženu a dvě dospělé děti.

Před domem stál vozík naložený nábytkem a kolem rozparáděný hlouček lidí. Jedni projevovali Lojzíkovi svou účast, druzí čekali, až původkyně jeho neštěstí vyjde ven, aby jí mohli pěkně od plic říct, co si o ní myslí. Vůbec se nedivím, že si dávala na čas, nechtěla bych být v její kůži. Kdyby se v našich končinách lynčovalo, snad by ji ukamenovali. Lojzíka tady měli všichni rádi a to, co udělala jeho sestra, byť nevlastní, považovali za „sviňárnu“.

„Mám kupce a ty táhni“

Sousedka znalá místních poměrů nám se slzami v očích líčila, jak se to celé semlelo.

„Lojzík tady bydlí celý život, ten barák dal do kupy, všechno tady zvelebil, nadřel se tu jako kůň a teď, když je takhle nemocný, ho ta nestyda nestydatá vyhazuje na ulici jako žebráka.

Starej Mára, Lojzíkův táta, po sobě zanechal závěť, ve které odkázal dům dceři z druhého manželství. 

Jestli si naiva myslel, že dcera nechá Lojzíka s rodinou v domě dál žít, nevím, ale v každém případě se k němu zachoval nelidsky a jeho dcera to ještě dodělala. Dům je přece dost velký na to, aby se tam vešli všichni. Ona tady k tomu nemá vůbec žádný vztah, nikdy tu nebydlela a určitě by tu bydlet ani nechtěla, ale našla na barák kupce, a tak musí Lojzík pryč.

Na část dědictví mají sice nárok jeho děti… Ale syn studuje v Praze a dcera bydlí s přítelem jinde. A prý jim to handrkování nestojí za to, takže se dědictví patrně vzdají.“

Náš hovor přerušil hluk a hysterický pískot. Sestra v doprovodu notáře vyšla z domu a rychle mířila k zaparkovanému autu. Musela projít uličkou hanby kolem davu, který máchal pěstičkami a častoval ji peprnými nadávkami. „Hanbo hanbatá, že se nestydíš,“ křičeli, jako by na tom mohli něco změnit.

Lojzík byl sice smutný, bydlel tady celý svůj  život, ale bezdomovec z něj nebude. Obecní úřad ve vedlejší vesnici mu nabídl byt v bytovce. Má kam hlavu složit, ale člověk zvyklý na zahrádku, zvířata a  fyzickou práci tam šťastný asi nebude.

Čtěte také

Reklama