Zdravím všechny ženy-in a redakci, k dnešnímu tématu mám toto:

Rozhodnutí, že si udělám řidičák, přišlo ve třetím ročníku na střední škole. V kurzu jsme byly samé holky, takže se divím, že z nás učitel nezešílel. Nebo ho netrefil šlak, protože nejmladší už teda nebyl. 

Ovšem první, co jsem udělala bylo, že jsem ukecala bráchu, aby mě naučil alespoň se rozjíždět. Nechtěla jsem do autoškoly přijít jako úplný střevo. No, divím se, že mě nezabil. Je totiž prudší povahy, sice je dlouho v klidu, ale když bouchne, tak to je potom něco. Tenkrát mě pustil za volant na silnici mezi dvěma vesnicemi, kde “lišky dávají dobrou noc”, a začalo to: spojka, zařaď jedničku, přidej plyn, pouštěj spojku, zastav, a znova. Nakonec jsem to trošku zvládla.

V autoškole, když už jsem se trošku otrkala, to už bylo v pohodě. V závěru kurzu jsme šli na písemné zkoušky a já měla takové tušení a říkám: “Holky, já to neudělám o jeden bod a budu pěkně naštvaná”. A tak se taky samozřejmě stalo. Naštěstí jízdy a údržba byly v pohodě a napodruhé jsem zvládla i testy, na plný počet bodů!

Bylo mi 18, papíry v kapse a brácha mi nechtěl půjčit auto. Prý že to s ním neumím a rozbila bych mu ho. Můj tehdejší přítel se nade mnou slitoval a auto mi půjčoval. Ovšem to bylo až ve dvaceti. Při prvních jízdách jsem měla strach, přece jenom jsem dva roky za volantem neseděla a zjistila jsem, že už trošku nezvládám dopravní značky. Naštěstí se mi všechno brzo vybavilo, takže k žádné kolizi nedošlo.

Za rok jsem změnila přítele a pořídila si vlastní vůz. Je to Škoda 120, ale já jsem spokojená, proti takové Fabii combi je to úplná pohoda. Jediné, co nejsem sto se naučit, je zacouvat mezi dvě auta nebo do vrat. Na to mám lidi

Nedá mi to, abych vám nepopsala, jaká jsem řidička. Řekla bych, že špatná řidička nejsem (ale která to o sobě řekne, že jo). Nebyla jsem účastníkem žádné dopravní nehody ani nic podobného.

Ale štvou mě chlapi na místě spolujezdce, když mají blbý kecy. Jednou jsem jela s přítelem a rozjížděla se do kopce. On pronesl něco v tom smyslu, že tentokrát mi to šlo. Rozvinula se zajímavá debata a v podstatě to vyznělo tak, že neumím řídit. Když jsem teda vyjela na vrchol zmíněného kopce, zastavila jsem na autobusové zastávce, otevřela příteli dveře a s úsměvem jsem mu řekla: “Jestli se ti nelíbí, jak řídím, tak si vystup.” On v rozpacích (skutečně, byl celý červený v obličeji) dveře zase zavřel a řekl, ať jedu a nedělám ostudu. Na té autobusový zastávce čekal nějaký chlápek a mohl se potrhat smíchy.

Nakonec jsem přítele z auta nevyhodila, ale tenhle způsob umravnění používám na každého chlapa, který má nějaký kecy na moje řídičské schopnosti.

 

 

Jarca

 


 

Redakce ženy-in děkuje za váš příspěvek Zejména vrcholný závěr, kde nabádáte muže, aby opustil auto nás pobavil. Jednou jsem to také zažila. On vystoupil a na chalupu raději dojel vlakem. Prý se nenechá zabít? Chápete to? Už je to deset let a  já mám pořád nedobrý pocit, když na místě spolujezdce sedí chlap. Přesto mám občas pasažéra v podobě muže.

 

Za váš mejlík posíláme velkou zelenou svíčku a přejeme krásný den.

 

Očekáváme vaše příspěvky na téma žena-řidička na e-mailu:

 

redakce@zena-in.cz

 

Reklama