V Praze je šest porodnic a letos praskají ve švech. Boj o místa v těch nejprestižnějších právě vrcholí, a ani registrace neznamená jistotu. Takže to vypadá na skutečně horké léto…

 

Je to tak, všiml by si toho i slepej. Pro samý těhotný není kam plivnout, jsou totiž všude. Procházejí se po ulicích, lezou do tramvají, do restaurací a někdy i na nervy ostatním… kdo se má na tu záplavu megabřichů pořád koukat?! A to nechci ani domýšlet, až svoje počínání dotáhnou do konce… těch uřvanců všude kolem… ach!

Vysvětlení je nasnadě. Holkám z „úrodné” druhé poloviny sedmdesátek bijí hodiny na poplach, je skoro pět minut po dvanácté. Dohánějí, co se dá. No, proč to nepřiznat, je to i můj případ.

Kromě hlavního pozitiva, že teda snad přece jenom nevymřeme, má tenhle babyboom, který prý ještě tři čtyři roky potrvá, řadu záporů. Třeba beznadějně přeplněné porodnice. Hlavně ty pražské. Například u Apolináře mají údajně už teď plno až do půlky prosince.

„Děje se to příliš často, než abyste se na to mohly spolehnout,” zněla odpověď odbornice na předporodním kurzu, když nás zajímalo, jestli i přes povinnou registraci k porodu (která je mimochodem značně diskutabilní) místo ve vybrané porodnici můžeme skončit úplně jinde.

Měly byste mít v záloze aspoň jedno dvě další zařízení, do kterých se v případě nedostatku místa volá a převáží,” dodala. Třeba prý Hořovice, Neratovice nebo Slaný nejsou špatnou volbou.

Mnohým z nás se přesto lehce zamžilo před očima. Aniž bychom chtěly podceňovat kvalitu lékařské péče v mimopražských ústavech, představa vystrašené prvorodičky s porodními bolestmi, která má stěží ponětí, co se bude v následujících hodinách dít, a kterou manžel (případně bodrý saniťák) vozí nocí po okresních silnicích, je příliš hororová.

A hlavně… co si budeme povídat, každá z nás se chce ocitnout v těch nejlepších rukou, v porodnici se zkušenými lékaři, nejlepšími výsledky, spolehlivými přístroji, vybavenou novorozeneckou jipkou, protože… co kdyby? Ne všechny jsme ale vyvolené.

Předcházející díly deníku budoucí maminky najdete ZDE.

 

„Takže já budu asi rodit v sanitce,” hlesla rezignovaně známá Evina, když se jí povedlo propást poslední šanci na registraci v Praze, a mně hlavou blesklo hned několik filmových scén tohoto druhu. „No co, aspoň to bude dobrodružný, vlastně mi to připadá docela fajn,” snažila se celou situaci obrátit v žert, ale úplně šťastně se teda netvářila. My, co jsme si registraci ohlídaly, jsme ji účastně politovaly, ale v duchu jsme si pogratulovaly, jak jsme zodpovědné a svědomité… no, chyba lávky. Stejně není vyhráno.

A tak máme dilema, určité řešení totiž existuje. Pokud bude váš stav při příjmu dostatečně akutní, přijmout vás „musí”, registrace neregistrace. Takže až „to” propukne, jeví se výhodné co nejdéle setrvat doma a do porodnice přijet až na poslední chvíli. Ale jak někdo, kdo nikdy nerodil, pozná, že rodí, a jak moc intenzivně? A vůbec – není to příliš velký hazard? Vždyť zrovna třeba ty Hořovice jsou napůl cesty mezi Prahou a mým novým bydlištěm…

Tak aspoň, že si odjezd do porodnice můžu trénovat nanečisto. Dva měsíce před termínem se mi o tom totiž začíná dost pravidelně zdát. V noci na dnešek jsem například s přicházejícími kontrakcemi zjistila, že mi kamarád špatně ohlídal kabelku, ve které jsem měla všechny doklady včetně těhotenské průkazky, někdo ji ukradl a já nemám před odjezdem do porodnice jediný doklad o své totožnosti ani o těhotenství.

Takže to může být vážně ještě vzrůšo, i když zrovna neporodím v sanitce.

Reklama