Kdo je to šlechtic, ví asi každý. Většina z nás si pod tímto pojmem představí osobu rodu urozeného, tedy někoho, jehož rodokmen sahá do dávné minulosti, div že v něm nemá zapsaného nějakého toho dinosaura. Dotyčný šlechtic pak obvykle vlastní jakési statky - zámeček, hrad, les, popřípadě v našich podmínkách nějaké ty restituční nároky. Šlechtic majetkem neobdařený je šlechtic zchudlý, na modrosti jeho krve to však nic nemění. Jak ovšem šlechta vznikla? Byla tu snad odjakživa? Někteří šlechtici se tak rozhodně tváří, především ti, minulost jejichž rodu nesahá dále, než dvě tři staletí.

Vzpoměň sě na svého děda
Samotné slůvko šlechta je českou hláskovou adaptací starohornoněmeckého slahta či středohornoněmeckého slahte, což znamená rod, původ, kmen. První záznamy o použití tohoto termínu v zemích českých pochází z konce 13. a počátku 14. století. Ve známém díle našeho středověku, Alexandreidě, se slovem šlechta označuje soubor zděděných mimořádných vlastností a schopností: ,,Každý vás svú šlechtu vzvěda, vzpoměň sě na svého děda, z kakéhos pošel poroda." Posléze začínají být šlechtou zváni i sami nositelé těchto vlastností, to jest ti, kteří zdědili onu "ušlechtilost" po předcích. Kronikář české minulosti Dalimil k tomu praví: ,,Ostaralé střiebro a zbožie šlechtu činí."

Župani v županu
Šlechtici bývají také označováni jako páni. Původně byl pánem zván každý svobodný muž mající moc a vyznačující se určitou urozeností. Pány byla i vrchnost, a to jak světská, tak církevní. Slovo pán přitom pochází pravděpodobně z latinského označení vyššího šlechtice - správce země - suppan, počeštěného na župan. Od konce 13. století se pak místo župan používá zkrácené pán. Přitom župan (a udělení statků v župu) se nejspíše rovnalo latinskému beneficiarius, beneficus nebo inbeneficiatus (a in beneficium conferre nebo ratione beneficii dare) - tedy pojmu leník (a uděliti v léno). Na sklonku 12. věku se o moc dělívala skupina leníků provinčních - komorníků, soudců, kastelánů, cudařů, villiků, oficiálů a jiných županů, z nichž každý měl své statky služebné a vybíral určitý obnos z pokut soudních, tributů, cel a jiných příslušností beneficia - tedy léna.

Pohončí, obúzníci a jiní
Beneficiárové měl své ministriály - tedy nižší šlechtice, kteří jim sloužili a jimž také někdy udělovali léna - byli to rozliční komorníci, pohončí, obúzníci a podobně. V tehdejších textech byli beneficiárové i ministriálové souhrnně označováni také jako hradníci nebo kasteláni. Vrchní hradník býval zván též prefekt, rektor či purkrabí. Lenní řízení se však v Čechách nikdy plně nerozvinulo. Nad lénem převažoval takzvaný svobodný statek zemským (alod) - tedy půda, která nebyla šlechtě udělována ke spravování (většinou králem, ale i císařem či vyšším šlechticem), ale byla přímo jejím majetkem.

Jsme si rovni, jen někteří jsou si rovnější
Mnozí moderní autoři píšící o středověku v českých zemích nesprávně ztotožňují označení zeman s pojmem drobný šlechtic- tedy vladyka. Zeman však zpočátku (cca do poloviny 14. století) znamenal totéž, co latinsky terrigena - jakýkoliv svobodný a "příhaně chlapství" nepodléhající obyvatel země - tedy zkrátka šlechtic. Společná urozenost se však brzy stala nedostačující - bohatí mocipáni nehodlali usedat ke stolu s chudými vladyky - a tak se kolem poloviny 14. století česká šlechta rozdělila podle míry rodové urozenosti a podílu na správě země na šlechtu nižší a vyšší. Vyšší stav, páni, se už dále nečlenil, a všichni jeho příslušníci si byli rovni. Teoreticky. V průběhu středověku sice platilo, že vyvstala-li potřeba, například při určování zasedacího pořádku u stolu či na zemském sněmu, nějak pány seřadit, mělo tak být činěno podle stáří rodu, popřípadě osobního stáří jednotlivce, některé rody si však brzy svým majetkem a mocí získaly větší prestiž než jiné.

Urozený pane, dovolte mi...
Ušlechtilost a prokázaný původ nevydržely šlechtě jako základní měřítko šlechtictví příliš dlouho. Brzy se dalšími rozhodujícími faktory stal majetek a moc. V českých zemích patřili ke šlechtě původně jen páni, rytieři, zeměníni/zemané, vládykové a panošě. Hrabata, baroni, lanckrabata a jim podobní byli importováni ze zahraničí - jejich tituly se v Čechách začaly užívat až s postupnou internacionalizací evropské šlechty a veřejného života vůbec. Od poloviny 14. století byl už slovem pán označován pouze příslušník vyšší šlechty, jenž měl právo volit krále, zasedat na zemském sněmu a spolurozhodovat o řízení země. Pán byl urozený a potrpěl si na rodovou tradici. Pánem se - kromě dětí narozených v příslušných rodinách - mohl stát pouze ten, kdo byl legitimního původu, patřil již mezi nižší šlechtu, vynikal ctí a zásluhami o obecné dobro a byl ostatními pány uznán hodným toho, stát se jedním z nich. Do kočáru směl pán zapřahat šestispřeží a oslovován byl urozený pane.

Za husitů byl každý pán
Slovo pán však zůstalo vyhrazeno úzké a nepočetné skupině bohatých a mocných šlechticů jen po krátkou dobu. Kolem počátku 15. století byli pány titulováni nejen vladaři, vysocí církevní hodnostáři a šlechtici, ale i členové městských samospráv a dokonce i běžní měšťané. Zejména pod vlivem husitského hnutí oslovení pane rychle pronikalo do stále širších vrstev obyvatelstva, až se nakonec stálo uctivým oslovením každého dospělého muže. Nemusíme se tedy obávat, že bychom snad pana Svobodu od vede nemohli oslovit pane, husitské dědictví se v tomto vepsalo nejen do naší historie, ale i do jazyka.

Rytieřstvo aneb šlechta ne tak vysoká
Nižší stav šlechtický byl souhrnně zván rytieřstvo. Členil se na rytieře, zemany a vládyky. Později přibyli ještě panošě. První tři jmenované skupiny si byly svým významem a důležitostí víceméně rovny - lišily se především způsobem, jakým svého urozeného postavení a šlechtického titulu nabyli. Rytieř se stával šlechticem na základě zásluh prokázaných během vojenské služby, zeměnín/zeman byl zemský šlechtic - šlechtic domácího původu, a vládyka se vyznačoval tím, že vládl nějakými statky. Oproti tomu panošě byl ještě níže postavený příslušník nížší šlechty, tedy šlechty služebné, jež často neměla vlastní majetek a jejímž úkolem bylo sloužit šlechtě vyšší.

Není tedy šlechta jako šlechta - jedna je vyšší, jiná nižší, jedna je tuzemská, druhá cizí... Alespoň tak tomu bývalo ve středověku. Časy pozdější zkomplikovaly situaci přijetím řady dalších titulů a členění, takže se v nich vyznají už jen odborníci studovaní. Dnešní doba je ale v tomto vzácně rovnostářská - ze šlechty, bez ohledu na výšku, šířku, moc či majetek učinila, ohrožený druh...

S využitím prací Miloslavy Vajdlové a Josefa Šusty

Znáte osobně nějakého šlechtice? Chtěla byste být šlechtičnou? Myslíte si, že je šlechta v současnosti přežitkem? Nebo Vás naopak modrá krev fascinuje? Co si myslíte o současné české šlechtě? Dokázala byste nějakou jmenovat? Víte, proč se používá označení "modrá krev"?

Reklama