Svět a život bývá mnohdy nespravedlivý. Nemůžeme si vybrat, kde se narodíme a prožijeme první roky života. Ne každý z nás má štěstí, že vyrůstá ve fungující rodině. A někdo rodinu ani nemá...

old boyTak jako dvacetiletý Michal. Je to smutný příběh, který jsem si od něj nedávno vyslechla. Hodně se podobá příběhům mnoha jiných dětí, které vyrůstají samy v dětském domově, bez láskyplné péče rodičů. Takové dětství člověka musí poznamenat na celý život, někdy se tyto děti nevyrovnají s nástrahami života ani v dospělosti, nemají životní jistotu a prostě se neumí přizpůsobit.

Michal měl ale štěstí... „Určitě se to tak dá říct. Kdyby v našem děcáku nepracovala paní Marie, asi by to dneska všechno bylo jinak. Pomohla mi s hodně věcmi, hlavně když jsem byl puberťák a zajímaly mě jenom cigarety, alkohol a taky holky, to je jasné. Paní Marie mě jednou zachránila před velkým průšvihem a docela kvůli tomu riskovala, nikdy jí to nezapomenu. Tenkrát jsem asi mohl skončit v pasťáku...“

To, co zažil Michal do svých dvaceti let, by bylo dost i na dospělého člověka. Hned z porodnice putoval do kojeneckého ústavu, protože se ho matka vzdala. Michal dodnes neví, kdo jsou jeho biologičtí rodiče, a asi nemá šanci to zjistit. Ostatně teď už ani nechce. Nějaké roky strávil v pěstounských rodinách, dokonce i v zahraničí, v jedné rodině ho týrali, to mu bylo teprve šest let. Jako osmiletý se pak dostal do dětského domova, kde žil až do svých osmnácti let. A tady prožil taky ledacos zlého, hlavně v období, kdy dětský domov vedla ředitelka, kterou děti v něm vůbec nezajímaly.

Zachránila mě vychovatelka

„To se těžko popisuje lidem, kteří v děcáku nikdy nežili. Už jenom tím jsme jiní, divní. Ve škole si o nás povídali jako „ti z děcáku“, nemohli jsme se spolužáky chodit normálně večer ven, na všechno jsme se museli ptát vychovatelů. Já vím, že rodičů se taky musíte ptát, ale je s nimi nějaká domluva, to tady platil řád, docela přísný. Všechny nás to štvalo, takže jsme občas utíkali, dělali průšvihy...

Jednou jsem se hrozně opil, bylo mi patnáct, a nedošel jsem do pokoje, zůstal jsem ležet venku na zahradě. Během noci mě tam našla vychovatelka Marie, což bylo štěstí, protože byla ze všech nejhodnější. Jiná by mě okamžitě nahlásila ředitelce a řešilo by se to, možná by mě poslali i do pasťáku, nevím, ale tahle ne, odvedla mě do pokoje a postarala se, aby na to nikdo nepřišel... Byl jsem pak trošku hodnější, aspoň když měla službu ona. Možná jsem si pak uvědomil, že ne všechno je v životě špatné. A taky mi našla práci, když jsem dodělal učiliště. Díky její přímluvě mě zaměstnali, jinak nevím... Jsem jí hodně vděčný.“

Teprve teď je Michal se svým životem docela spokojený. Pořád má práci, bydlí v podnájmu a má přítelkyni, které nevadí, že vyrostl v dětském domově. Stará se o sebe a pořád zjišťuje, jak to v životě chodí. A já mu přeju, aby ho čekaly samé hezké věci.

Kéž by všechny příběhy opuštěných dětí měly podobně šťastný konec!

Pozn. red.: Jména v článku byla změněna.

Četly jste v našem magazínu:

Reklama