dog

...zařval řidič, který stál v otevřených dveřích autobusu s výhružně založenýma rukama v bok. Zprvu jsem nechápala, že se to týká mě a mého tříměsíčního štěněte, které jsem měla na klíně. Pravda, bylo mi divné, že se autobus, který jindy ze zastávky vyjíždí přesně na minutu, ještě nerozjel. Ale kdo by to byl řekl, že na vině zpoždění budu já. Tedy ne já, ale můj čtyřnohý svěřenec, který, ač psí miminko, postrádal náhubek.

„Nevypadnu, koupila jsem si dva lístky,“ odpověděla jsem. „Ten pes nemá košík a bez něj  nepojede,“ trval a na svém řidič. „Vždyť je to ještě štěňátko,“ chlácholila zuřivého řidiče paní na vedlejším sedadle, a na důkaz, že pes opravdu nekouše, si ho sama neohroženě hladila.

Řidič se ale zřejmě špatně vyspal, nebo se pohádal s manželkou a byl služebně nekompromisní. Jak to honem udělat? Měl sice pravdu, podle jízdního řádu musí mít pes náhubek, ale nechtělo se mi zbůhdarma vyhodit dva čerstvě cvaknuté lístky.

Věděla jsem, že toleranci očekávat nemůžu, ale najednou jsem dostala nápad: „Tak já mu omotám čumák vodítkem,“ a začala jsem to hned prakticky provádět, aby řidič na vlastní oči viděl, že je predátor znehybněn a cestujícím nehrozí nebezpečí úrazu.

Moje řešení ho jakž takž uspokojilo a za nesrozumitelného brumlání si odešel sednout za volant.

Hned ten den jsem pejsáčkovi koupila malinký košík, který nenávidí dodnes, a pokud jedeme MHD, celou cestu se zabývá tím, jak se ho zbavit.

Teď psa vozím spíš autem, ale zase řeším dilema, jak ho zabezpečit podle předpisů, abych neplatila tučnou pokutu, až mě zastaví policajti.
Podle nového zákona má být buď v přepravce, což si nedokážu představit, protože jsem ho do klece nezavírala a nehodlám na tom něco měnit. V kufru odděleném mříží nebo sítí, což také nepřichází v úvahu, neboť kufr mého auta je tak malý, že se tam sotva vejdou zavazadla a namáčknout k nim ještě psa, byť malého, je nesmysl.

Zvolila jsem tedy poslední možnost a pořídila mu postroj, který se připne bezpečnostním pásem. Ale ani tohle řešení není zrovna ideální. Alespoň pro mého psa, který byl zvyklý se na zadním sedadle volně pohybovat. Buď spát, nebo spíš čučet z okna. Nevím, jak se mu to vždycky povede, ale v cíli cesty stojí  vždycky zašmodrchán, přiškrcen a těsně připoután k opěradlu jako Prométheus ke skále.

Je na něj žalostný pohled, ale co se dá dělat, zákon je zákon.

Jak přepravujete svého pejska vy? Máte nějakou příhodu z cestování se zvířaty? Jak byste se při šarvátce s řidičem autobusu zachovala vy? Napište nám o svých zkušenostech.

Reklama