Milé ženy-in,

mně osobně se nikdy nic moc zlého naštěstí nestalo (musím zaklepat), až na nějaký ten let přes řídítka kola nebo vykloubený palec. Za několik let na letních táborech jsem úrazů ale viděla poměrně dost, naštěstí, taky nic strašného (i když na jednu noční jízdu do nejbližší nemocnice, vzdálené 40 km, bez brýlí, které jsem nestihla najít, s holkou, která měla něco s okem, neukázala ho, a řvala tak, že jsme byli s hrůzou bez sebe - naštěstí ho, uff, má už docela v pořádku - nezapomenu.
Jeden úraz, který se stal mé kamarádce, mám ale i po skoro deseti letech v živé paměti. Jeli jsme do Rumunska do hor, akci jsme s přítelem dlouho plánovali, dali dohromady známé a jelo se. Bylo nás asi deset, my jako téměř nejstarší jsme tehdy měli dvacet. 
Cesta vlakem do vesničky pod hory nám tehdy trvala snad skoro dva dny. Do hor jsme stoupali po lesní silničce a v šíleném horku jsme byli šťastní, když jsme stopli náklaďák – kládovku (auto, které má spojené návěsy obrovským kloubem). Všichni naskákali dozadu, auto se rozjelo… a jelo asi jen minutu, než jedna z nás začala šíleně řvát bolestí. Ukázalo se, že dala nohu přesně mezi dvě části návěsu a když se auto zatočilo do zatáčky, návěsy se přiblížily k sobě a nohu jí to skříplo. Polila nás hrůza, podle toho, jak to bylo velké auto a jak moc řvala, to vypadalo, že jí ta noha snad odpadne… Štěstí v neštěstí bylo, že měla nové pohorky ze silné kůže, které zachytily nejhorší nápor,  takže noha (skříplá byla v nártu) vypadala jen pohmožděně, dalo se na ni stoupnout, a ani zas tak nebolela.

Dál  už jsme samozřejmě nešli, postavili jsme stany a rozhodli se, že se uvidí ráno. Ráno se vidělo:
Že noha je dvakrát tak větší, stoupnout jde na ni obtížně, a i když to prý moc nebolelo, hřebenová vícedenní túra rozhodně nepřipadala v úvahu.
Nezbylo než losovat, kdo pojede s Pavlínou domů… nemělo cenu, aby si dovolenou kazili všichni. Není těžké hádat, kdo jel – jako „znalci“ Rumunska (byli jsme tam už potřetí J) jsme jeli my. Rozhodli jsme se nakonec jet až domů, rumunskému zdravotnictví jsme moc nevěřili, takže začala cestovní anabáze směrem domů.
Jako chudí studentíci jsme používali jen vnitrostátní vlaky, takže to bylo maso – dostopovat k civilizaci, přecházet hranice, nést ve dvou tři batohy, podpírat Pavlínu, snažit se moc nepohádat, a to všechno asi tak den a půl…  Nejhorší tehdy pro nás bylo, že jsme se na akci strašně těšili, celou jsme ji vymysleli, a dopadlo to takhle…     
Nakonec jsem to i obrečela a kvůli tomuhle zklamání jsem se i na závěr pěkně přiopila.

Až teď ale vidím, jak statečně to celé nesla Pavlína, která ani nefňukla, ani si nestěžovala, a muselo to pro ni být hrozné, jet s naštípnutýma nártovýma kůstkami (jak se pak zjistilo) stovky kilometrů a ještě se dívat na dva lidi, kterým to vlastně zkazilo dovolenou (i když doufám, že jsme jí to najevo moc nedávali). Navíc my jsme si podobnou dovolenou ještě hodněkrát zopakovali, ona něco podobného už po této zkušenosti opakovat nechtěla. I když do těch hor, které jsme tehdy nedobili, jsme se ještě nestihli vrátit, jak jsme si slíbili. Každopádně, na tu cestu domů asi  nikdo z nás nezapomene…
Fialinka


Milá Fialinko,
náhodou jste se zachovali fér a Pavlína může být ráda, že má tak skvělé kamarády.

Reklama