S novým bytem jsem „vyfasovala“ zvědavou paní, která by se mi nejraději dostala pod kůži. Tomu chci za každou cenu zabránit, jenomže slušnost mi nedá, abych její pozvání na kávu nepřijala.

Možná si říkáte, že je to jen má volba a nic nemusím. Když se nechci s novou sousedkou „kamarádit“, musím jí to dát jasně najevo, jinak se jí nezbavím. Pochopitelně, že máte pravdu, ale já jsem ze staré školy a dobré sousedské vztahy považuji nejen za samozřejmost, ale i za velký dar.

sousedka

Sousedka z původního bydliště byla přesně taková, jakou si pamatuji z dětství. Vždycky ochotně pomohla, když mi něco chybělo, ráda vypomohla, občas mi vyvenčila psa, když jsem se zdržela v centru. Vlastně se z nás staly kamarádky, a když jsme se loučily, i na slzičky došlo. Měla jsem k ní takovou důvěru, že jsem jí klidně svěřila klíče od bytu. Já vím, mnohé z vás se asi křižujete, ale možná právě proto, že máte podobné sousedy, jako já teď v novém bydlišti.

Hned první den zazvonila. Myslela jsem si, že se jde představit, ale ona spustila bandurskou, jestli ta skříňka dole na chodbě je naše. Když jsem ji ubezpečila, že ne, trochu polevila ve své nadurděnosti a zeptala se, jestli může na místo vedle našich dveří vrátit kytku, kterou „oni“ vyhodili k popelnicím. Mrkla do našeho bytu a všimla si Alwina. „A co ten pes! Neštěká moc? A nekouše?“ Ujistila jsem ji, že ne.  Pes se zvědavě protáhl kolem mě, aby si ji očichal, ale ona málem dostala hysterický záchvat. Chápu, že všichni nemusí být milovníky pejsků...

O několik dní později jsme chtěli odnést pár věcí do sklepa, ale zjistili jsme, že nemáme klíč od hlavních dveří. Požádali jsme tedy sousedku, zda by nám ho nepůjčila. Půjčila, a když jsem jí ho vracela, měla záminku k dalšímu hovoru.

Říkali, že se mají přistěhovat nějací starší lidé, tak jsem čekala důchodce, ale vy jste ještě mladí. Tuhle jsem vás viděla z okna, jak stojíte u auta s nějakou slečnou, to asi nebyla dcera že? Vždyť vy vypadáte jako holčička. Kolik je vám let?“ Konečně ta otázka padla a já jí po pravdě odpověděla. „Tak to bych vám teda neřekla“. To mě pochopitelně potěšilo, když v tom zaostřila na můj obličej. „Vy chodíte doma takhle nafintěná?“ Zřejmě ji zaujala moje červená rtěnka, protože jsem se chystala mezi lidi.  Sakra, co je jí po tom, pomyslela jsem si, ale slušnost mi nedala. „Ale kdepak, jdu na nějakou schůzku,“ odpověděla jsem jí.

A jak to, že nechodíte do práce?“ Ta má tedy přehled…“pracuji z domova, ale nezlobte se, už musím jít“, snažila jsem se utnout výslech.

A nechcete přijít na kafe, až se vrátíte?“

Její nabídka mě překvapila, ale hned mi bylo jasné, že se budu muset revanšovat. „Děkuji za pozvání, určitě se nějak domluvíme,“ vyhýbavě jsem odpověděla.

Odložila jsem to na neurčito, ale vím, že vzájemné kávě se asi nevyhnu. Upřímně řečeno, moc se mi s tou paní „kamarádit“ nechce, ale zase nejsem fouňa, který pohrdá pohostinností osamělé důchodkyně. Jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?

Čtěte také:

Dala byste sousedce klíč od svého bytu?

Sousedka nám dělá ze života peklo

 

Reklama