O první zlomenině se v mém případě mohlo mluvit už v šesti letech. Začala jsem chodit do školy. Celá natěšená, že se naučím psát a číst. Ano, čtení by nebyl problém, ale ve psaní nastal zádrhel. Hned po několika měsících školní docházky jsem si totiž zlomila palec u pravé ruky.

 

Nosila jsem sádru dva týdny a kromě plyšového opičáka, kterého mi mamka koupila za peníze od pojišťovny, mi až dodnes zůstal skoro nečitelný rukopis. Prý bych díky čitelnosti svého písma mohla být doktorka, bohužel jsem tuto možnost nevyužila. Omdlévám totiž při každém odběru krve či očkování.


Přesně! Musí to být přesně!
 

Další významná zlomenina, která ovlivnila můj život, byla v sedmé třídě na základní škole. Bylo mi třináct a ve škole jsem nesnášela hodiny matematiky, hlavně v případě rýsování. Stačilo, aby učitelka zadala domácí úkol a nastalo peklo.

 

Jestli taťkovi bylo jedno, zda píšu dobře měkké a tvrdé i, na přesnost v rýsování si vysloveně potrpěl. Jeho zelené pravítko mě děsí v nocích ještě dnes. Každá strana narýsovaného objektu musela být přesně na milimetry. Tužka řádně ořezaná. List papíru čistě bílý. Zkrátka nejvyšší preciznost.

Nejvíc jsem měla ve škola ráda češtinu. Mnohem více než matematiku. Takže moje tužky byly většinou zlomené a krásnou špičku měly až ve chvíli, kdy jsem předělávala domácí úkol asi potřetí. To už jsem se třásla strachem, protože taťka začal zlověstně hřímat a nožem vytvářel krásný hrot.    

Truchlím a naivně píšu i skládám

Postupem let už taťkova představa vychovat ze mě přesně rýsujícího člověka opustila. Ke zlomeným tužkám přibylo zlomené srdce. Platonické zamilování i to opětované většinou doprovázené mnoha zkreslenými představami reality.

Zlomené srdce jsem vždy oplakala a ze svého smutku jsem se snažila většinou vypsat. Psala jsem povídky, básničky. Jeden čas jsem si vedla i deník. Raději se k němu teď už nevracím. Jen občas, když se chci pobavit nad svými pubertálními sny.

Jak se obleču a kdo uvaří?

Poslední dobou už nemám zlomené srdce ani tužky, ale moje mamka má zlomenou ruku. Zdá se mi, jako bych se vracela na začátek. Jenže pro šestiletou holku, kterou jsem byla, znamená zlomenina něco jiného než pro moji mamku, která kvůli ní už měsíc nemůže chodit do práce.

,,Jak si umyji vlasy? Kdo uvaří? Jak se obleču?" Takové a jiné otázky každý den řeší a až v tu chvíli si prý uvědomila, jak moc je ruka potřeba k běžnému (e) životu. To, co do té doby dělala naprosto automaticky, najednou prostě nedokáže.

Navíc musí přemýšlet o tom, zda dlouhodobá absence v zaměstnání nepovede k výpovědi. Protože i to se stává. A já jen doufám, že zlomená ruka pro ni nebude znamenat žádný neočekávaný zlom v životě.  


Chtěla bych se nyní zeptat vás na dnešní téma:

Největší zlom v životě
Co pro vás bylo největším zlomem ve vašem životě?
Změna v zaměstnání? 
Přestěhování?
Rozchod či rozvod?
Odchod ze školy?

A co zlomené srdce?
Kolikrát v životě jste měla zlomené srdce?
Kvůli komu a proč?
Kdo vám zlomil srdce a komu nejspíš vy?
Jaký máte nejlepší recept na zlomené srdce?

Měla jste někdy zlomenou ruku nebo nohu?
Co se stalo?
Jak jste to zvládla?
Musela jste někoho požádat o pomoc?
Pomohou vám lidé nebo jste jim na obtíž?

Zlom vždy znamená změnu...
Máte vůbec ráda takové změny - nečekané a nenadálé?
Jak se s nimi vyrovnáváte?

Napište:
redakce@zena-in.cz

Reklama