Bulvár

Vykašli se na okolí a breč!


Jela jsem autobusem nakupovat do obchodu. Byl víkend a já měla dobrou náladu. Když vtom jsem zahlédla muže, který se křečovitě držel tyče, v ruce měl igelitovou tašku a v očích prázdno. Zarazila jsem se. Najednou jsem si totiž uvědomila tu nekonečnou beznaděj, kterou může cítit člověk bez domova.

 

Bylo mi jasné, že každý z těch lidí v autobuse někam dojede. Vystoupí na zastávce, která bude nejblíže jeho domova, přátel, lásek nebo práce. Jen ten muž s igelitovou taškou pojede dál. Do té doby, než ho řidič z tepla autobusu nevyhodí.

 

Chtělo se mi plakat.

 

Sešla jsem se po dlouhé době se svým příbuzným. S člověkem, který pro mě po celou dobu mého dětství znamenal mnoho. Když jsem byla malá, neuměla jsem si bez něho představit skoro nic. On byl tím, kdo mě vozil po poutích, naučil mě bruslit a nikdy nezapomněl mít pro mě v zásobě něco sladkého.

 

Už mi není deset. Dávno nejsem malá holka, která mu může sedět na kolenou. Občas nesouhlasím s jeho názory. A najednou jakoby se všechno změnilo. Když jsme seděli naproti sobě a on mě z něčeho najednou obvinil, jen jsem se zarazila. Tázavě jsem se na něho podívala a hledala v sobě sílu zůstat klidná.

 

Chtělo se mi plakat.

 

Tentokrát jsem na něj byla opravdu naštvaná. Nechápala jsem, proč se zase rozhodl tak, jak se rozhodl. Proklínala jsem jeho občasný egoismus a doufala, že se konečně probudím a přestanu ho milovat. Celý víkend jsem sto kilometrů daleko od něho sbírala odvahu, abych to všechno skončila.

 

V neděli večer jsem přijela do našeho bytu. Nechtěla jsem ukázat, jak moc potřebuji jeho objetí. A pak mi vyprávěl, bez toho, aniž by mě držel za ruku, jak nestihl dokončit, co pro něho bylo tolik důležité. Jak doufal, že to rodiče pochopí, ale nepochopili. Měl výraz raněného zvířete a nechtěl plakat. I přesto, že to tolik potřeboval. Podíval se na mě a smutně řekl: „Chlapi přece nepláčou.“

 

Chtělo se mi plakat.

 

Máte pocit, že jsem přecitlivělá? Možná. Ale ani v jednom z těchto případů jsem nakonec neplakala. Cítila jsem v sobě velký tlak, a přesto tvář zůstala bez slz. Toužila jsem po úlevě, ale oči byly prázdné a bez jakékoli síly.

 

Co bych za to tenkrát dala, kdybych se mohla rozplakat. Poprvé, kdyby muž bez zázemí vzhlédnul a já v jeho prázdných očích uviděla alespoň malou touhu jít dál. Podruhé, kdybych se od svého příbuzného dočkala třeba jen náznaku omluvy. Potřetí, kdyby se rozplakal ten, kterého miluji i s úsměvem, i se slzami v očích…

 

Napište, co Vás dokáže rozplakat?

 

Kdy jste naposledy plakala?

Bylo to beznadějí?

Nebo štěstím?

 

A co muži?

Proč nepláčou a místo toho se vztekají?

Bojí se toho, že bychom je považovali za „holčičky“?

Neumějí dávat city najevo?

Nebo za to tak trochu může společnost?

 

Kdy vám naposledy tekly slzy od smíchu?

 

Obměkčí vás dětský pláč?

Jste najednou shovívavější?

Nebo Vás takové „dětské finty“ přivádí k zuřivosti?

 

Nestyďte se za slzy! 

redakce@zena-in.cz

   
18.01.2006 - Společnost - autor: Iveta Šafránková

Komentáře:

  1. avatar
    [24] pikolca [*]

    V poslední době brečím pořád, asi je to dlouhotrvající depka

    superkarma: 0 19.01.2006, 22:51:59
  2. [20] zde.nka [*]

    já brečim taky u každý příležitosti, i když nechci, ale prostě jsem nějaká přecitlivělá, až mě to obtěžuje, protože si připadam jak hysterka, ale bohužel si nemůžu pomoci. nejsou na to nějaký léky?

    superkarma: 0 18.01.2006, 15:27:21
  3. avatar
    [17] Klarchen [*]

    Jenže někdy se v člověku něco zasekne a i když chce, tak brečet nemůže, i když ví, že by se mu ulevilo - je to takovej záhadnej blok...mě se tohle stalo potom, co mi umřela babička, nějak jsem to nedokázala oplakat a pak jsem asi 2 roky nedokázala obrečet nic, je to hrozný mít v sobě napětí a neumět ho uvolnit pláčem....teď už se umění brečet pomalu vrací, takže když brečím zároveň se raduju z toho, že mi to vůbec jde

    superkarma: 0 18.01.2006, 12:18:12
  4. avatar
    [13] Suzanne [*]

    To já řvu, hlavu si s tím fakt nedělám

    Nyotaimori: teda trochu kostrbatý, i pilovat jsem přestala ale dojemný

    superkarma: 0 18.01.2006, 11:00:46
  5. [12] katynkaa [*]

    ne chlapi jdou chlastat

    superkarma: 0 18.01.2006, 10:54:07
  6. avatar
    [11] RenataP [*]

    chlapy nebrečí, ty vezmou provaz a jdou se oběsit

    superkarma: 0 18.01.2006, 10:16:20
  7. avatar
    [10] Amélie [*]

    Dokonce jsem četla,že to, že chlapi nepláčou, jim poškozuje mozek (zřejmě ten přetlak a neuvolňování emocí pomocí slz), což je jeden z důvodů, proč umírají dřív než ženy.Tak nevím...

    superkarma: 0 18.01.2006, 10:14:15
  8. [8] Jitka-x [*]

    Jen si pobrečte - uleví se. V zaměstnání mám kolegyni, která přišla dost dlouho po mně. Všechno jsem ji naučila a byly jsme dobré kamarádky. Jenomže je mladší, perspektivnější a umí líp anglicky než já, tak ji udělali mojí šéfovou. Ze dne na den hodně "vyrostla" a dala mi najevo, kdo tady poroučí. Pobrečela jsem si - nad ztrátou kamarádky.

    superkarma: 0 18.01.2006, 09:18:31
  9. avatar
    [7] gerda [*]

    Odemětobě: a kromtoho je vědecky dokázáno, že chlapi jsou citlivější než ženy a plakat by právě oni potřebovali jako sůl. Uznávám ale, že je estetičtější, když pláče žena

    superkarma: 0 18.01.2006, 08:54:46
  10. avatar
    [6] Odemětobě [*]

    To je pěkná blbost,že chlapi nepláčou.Předsudek přenášený z generace na generaci.Pláč přináší úlevu a pokud není předmětem nátlaku na druhého člověka,je na místě.Naštěstí jsem se nedostala do tak hrozné situace,abych už ani plakat nemohla.

    superkarma: 0 18.01.2006, 08:52:14
  11. avatar
    [3] Aja [*]

    Nyotaimori: Mělas ustrnout v hlubokém zamyšlení jak pomoci bližnímu svému a ty TAKHLE!

    superkarma: 0 18.01.2006, 07:29:36

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme