Reklama

Kdybych byla filmový producent a někdo mi tohle nabídl jako scénář, pokládala bych to za tak kýčovitou věc, že bych to asi ani nevzala. A vidíte, život je zřejmě mnohem vstřícnější producent, když tenhle příběh vzal...

láska

Stalo se v Praze, loňského roku v květnu. Ale začátek této story, jejímž základním kamenem je kvalita charakteru a obrovská lidská moudrost i vyspělost ducha, je třeba hledat mnohem dříve. Zhruba před jedenácti lety, kdy se Eva seznámila s Michalem.

Celý příběh mi nevyprávěl ani jeden z aktérů, ale sestra Michala, Bára.

Nejsem žádný špalek, takže není divu, že jsem její vyprávění obrečela.

Tady je...


Všichni jsme jim někde v koutku duše záviděli, ale současně jim to strašně přáli. Eva byla taková květinka, roztomilá, příjemná, nekonfliktní. Michal je a vždycky byl straně fajn chlap. V zásadě byl spíš takový hodně hodný kluk, který dlouho nemohl natrefit na dívku, která by ho později nevyužila. Po několika vztazích, ze kterých odcházel tak trochu zlomený, ale nikdy ne skeptický k novému začátku, konečně poznal Evinu.

Byla to idylka, a jak říkám, hodně jsme jim to přáli. Hodili se k sobě. Bylo to vyvážené, a co dávali, také jeden od druhého dostávali. Naši si Evu zamilovali a Evini rodiče vzali Michala pomalu za svého.

Celých sedm let se snažili o miminko.

Moc po něm toužili, oba. Eva několikrát otěhotněla a několikrát potratila. Trápilo je to, ale pořád měli tolik elánu a tolik optimismu, že nás to až překvapovalo.

Každý pozitivní test prožívali jako malou slavnost. Každý neúspěch byl velkou ranou.

Pak se Evině rapidně začalo zhoršovat zdraví. Michal dělal všechno možné, ona prošla spoustou vyšetření.

Začaly jí selhávat ledviny. Fatálně.

Závěr – hrozný. Jediná možná cesta, transplantace.

První, kdo se nabídl, byl Michal.

Lékaři mu sdělili, že je malá pravděpodobnost, že by byl právě on vhodným dárcem. Podstoupil mnoho testů, a vida. Vlastně to ani člověka nepřekvapilo, když byli tak propojení duševně, že i tělesně jde o shodu.

Operovali je v Brně.

Ani jednou Michal nepřemýšlel o tom, že dává v šanc vlastní zdraví, že žít bez jedné ledviny není legrace, že to je doživotně.

„Neumím si představit, že bych to nebyl já, kdo Evičce pomůže. Jak bych to mohl neudělat a vědět, že jsem mohl. Jsem nakonec šťastnej, že jsem to právě já. Mám radost, že bude žít,“ pravil a víc to řešit nechtěl.

Všechno se podařilo a celá věc je ještě víc stmelila. Byli jako jeden a teď už vlastně tak trochu doslova.

Začali přemýšlet o adopci.

Vlastně když nad tím teď přemýšlím, oni se celou dobu ani jednou nepohádali. Pokaždé se začali smát, když by mohlo k něčemu dojít.

Michal o své oběti nikdy nemluvil. Pak onemocněl.

Stalo se to na dovolené, v Irsku. Převážel ho vrtulník. V nemocnici strávil dvanáct dnů. Eva tam pomalu nocovala, vybrala celý účet a finančně pomáhali i naši a Michalovi rodiče.   

Míša se uzdravil a všechno bylo zase v pohodě. Šlo o otravu krve ze zánětu pobřišnice.

Ta ledvina mu v tu dobu chyběla.

Lékaři v Dublinu byli hotoví, když se dozvěděli, kde má Michal ledvinu. Byli díky tomu oba v nemocnici i trochu prominentní. Byli oblíbený pár u všeho personálu.

Někdy koncem roku začala být Evina smutná. Vypadala ustaraně a nějak chřadla. Když jsme se zajímali, říkala jen, „to přejde“.

Nakonec jsem to z ní vytáhla.

Michalův ošetřující lékař. Shodou náhod, Michael. Strašně se zamilovali.

Psali si a nešlo přestat. Ona rezolutně odmítala cokoli udělat. Michael to respektoval. Jejich příběh samozřejmě znal. Přesto nedokázal zapomenout on ani ona.

Trvalo to do loňského května.

Tehdy za mnou přišel Míša s tím, že Evičku něco trápí. Nechtěla jsem mu to říkat, ale bylo stále hůř, a tak jsem s ním o tom promluvila. Nic neříkal, jen „Ano, i já bych ho měl rád. Je to kapacita a navíc fakt moc dobrý člověk. Zachránil mi život.“ Hovořil o konkurentovi, o někom, kdo mu právě bere ženu, s úctou a obdivem.

Tehdy se rozhodl, že s Evinou promluví, že přece není nic, o čem by spolu mluvit nemohli.

„Nikdy tě neopustím, Michale. To bych prostě nedokázala. To si nezasloužíš, to neudělám,“ řekla mu s tím, že to už nechce řešit a že už Michaleovi neodepíše.

Nesouhlasil.

„Nikdy bych si neodpustil, kdybych ti nepomohl, a nikdy bych si neodpustil, kdybych měl těžit z toho, co se stalo. Chtěl jsem, abys žila, přál jsem si tvoje štěstí a přeju si ho pořád. K čemu je mi vědomí, že někoho drží u mě orgán a slušnost? Kašli na ledvinu a buď šťastná. Kdybych si to nepřál, nemiloval bych tě.“

Ano, to jí řekl a rezolutně trval na tom, aby odjela.

Plakali oba. Ne oba, plakali jsme všichni a nikdo to neměl Evě za zlé. Věděli jsme, že tyhle věci se prostě stávají.

Vlastně musím říct, že přesto, že je Míša můj bratr, kterého miluji, že je to člověk, před nímž smekám, nezlobím se na ni a stále ji mám ráda.

Kdybych ale mohla někomu vystavět mohylu za lidskost, sílu charakteru a moudrost, byl by to on.

Myslím, že takhle vypadá láska, když je ryzí, dodala sestra Michala, Bára.


Co říct? Snad... Ochotně přidávám i svou poklonu, Michale. Máš jméno Anděla a zřejmě i duši.