Martině bylo sedmnáct, když ji její přítel poprvé přivedl k nim domů. Na zahradě tehdy seděla jeho matka, babička a otec. Senior si ji prohlížel mlsně už od branky, rozpačitě si popotahovala krátkou minisukni.

ataka

Příběh Martiny, dnes již maminky tří dětí

Můj budoucí manžel mě dlouho nechtěl představit svým rodičům, asi věděl proč. K prvnímu letmému seznámení došlo, když mi bylo sedmnáct a chodila jsem s Lubošem asi teprve jen tři měsíce. Stavoval se doma pro nějaké peníze a vzal mě s sebou. Na zahradě jejich velkého domu seděli jeho matka, babička a jeho otec. Prohlížel si mě mlsně už od branky, rozpačitě jsem si popotahovala minisukni. Pak plácnul nějakou poznámku k mým nohám a že by ho zajímalo, co je výš. Trochu mě překvapilo, že jeho žena ani babička vůbec nereagovaly a bavily se spolu dál. Zrudla jsem a utekla jsem za Lubošem.

„Co se stalo?“ ptal se.
„Ale nic.“

K dalšímu setkání došlo zhruba o půl roku později, moc jsem k nim nechodila, spíš chodil Luboš k nám. Doma byl jen jeho otec a něco kutil na zahradě. „Dáte si kafé, slečno?“ zeptal se. Přikývla jsem, a tak ho šel uvařit. Seděli jsme pak všichni tři společně u stolu, když tchán povídá svému synovi. „Dobře sis vybral, pěkně rostlá,“ mluvil o mě jako o nějaké kobyle na trhu, to bylo na mě moc. Poprosila jsem Luboše, ať jdeme pryč. „On to tak nemyslel,“ omlouval se za tátu, ale mě stačily i ty jeho úlisné pohledy.

Zase jsem k nim nechtěla chodit, až mi budoucí tchyně přes Luboše vzkázala, jestli si nechci přijít natrhat nějaké broskve, že jich mají hodně a mohla bych vzít i domů rodičům. Tak jsem tam přijela, jenže Luboš musel odejít do práce, měl zrovna pohotovost, a já jsem s rodiči zůstala sama. Kousek za domem měli velký sad s broskvemi. „Natrhám broskve a pádím pryč,“ řekla jsem si. „Táta ti s tím pomůže,“ řekla Lubošova máma, a tak jsme vypravili do sadu spolu. Už po cestě jsem měla takové zvláštní tušení, ale slíbila jsem svojí mámě, že přivezu nějaké broskve, těšila se, až je zavaří. Ještě jsme ale ani nezačali trhat, když najednou se na mě Lubošův otec vrhl, povalil mě na zem a začal mě osahávat. Funěl a měl úplně zarudlé oči. Vyprostila jsem se zpod něho a utíkala jsem pryč, z dálky jsem jenom slyšela, jak na mě z okna Lubošova máma volá, kam utíkám.  

Celou cestu jsem řešila dilema, jestli to mám říct Lubošovi. Nakonec jsem mu to nikdy neřekla, nevím, jestli jsem udělala správně, ale je to přece jen jeho táta, možná by mu bylo trapně víc než mně.  

S Lubošem jsme se po dvouleté známosti vzali, dnes máme tři kluky, dva už chodí do školy, Míša se narodil před třemi měsíci. Luboš je vzorný otec i tatínek, doufám, že nikdy nebude po svém otci, se kterým si řekneme jenom pár zdvořilostních frází, ani k nám vlastně moc nechodí, přijde jenom tchyně. To je dobře, tchán je mi odporný.

Čtěte také:

Reklama